Nechtěný dar (18+)

187. Proč jsem tam já zůstala? (D)

 Verity s Olgou večer nepřišla, ale Elias Lie slíbil, že se za ní po práci s Antonem zastaví ve vezme s sebou domů Olgu. Nic víc. K Liinu překvapení se však k večeru, ještě před Eliasovým příchodem stavila v domě znovu Verity a Olgu sama vedla. Lia holčičky nestihla zamknout v ložnici, čekala, že to bude Elias, a proto ji vyděsilo, když nejprve zahlédla jen Verity.

„Sem nesmíte," slyšela říkat Irynu gumensky Verity a ta jí k Liinu údivu rozuměla a rovněž gumensky odpověděla: „Já nejít dál. Mluvit s Dahliou?"

Lia nejistě přišla ke dveřím: „Odejdi, prosím," řekla, než za ní zahlédla svou sestru.

„Olgo!" ušlo jí z úst, když viděla potlučenou dívku oblečenou tak, že jí v jarním nečase musela být zima. Verity ustoupila a Lia svou sestru okamžitě prudce objala. Všimla si, že i sestra má na krajíčku. „Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím." K jejímu překvapení její jinak rozhodná starší sestra mlčela, nechala se od Iryny dovést dovnitř a posadit ke stolu.

„Děkuji," pokusila se Lia na Verity usmát a chtěla zavřít dveře, když Verity řekla: „Je tu ještě něco. Chtěla jsem se omluvit. Eliasovi i tobě. A říct, že jsem ráda, že jste tu oba. I když to tak nevypadalo," z vaku vytáhla zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru hada: „To je náš rodinný erb," natáhla se k ní. „Vezměte si ho."

„To my si nevezmeme," zakroutila ihned Lia hlavou.

Verity otráveně protočila oči: „Dahlio... Já vím, že nejsi nejbystřejší. Takže ti to zopakuji ještě jednou. Chci být k tobě milá. Takže mi nastav dlaň, já ti to dám a půjdu. A ty to pak předáš Eliasovi."

Lia nastavila ruku, ale musela zavřít oči. Pořád si pamatovala na tu bolest, když se rozpálené razidlo ve stejném tvaru dotklo její kůže. Než jí stačila Verity předat řetízek, ucukla. „Nechtěj to po mě, prosím..."

„Ale proč?" zvýšila na ni hlas Verity, které s ní začínala docházet trpělivost.

„Já na Váš erb nemám dobré vzpomínky. Nemůžu ho tu mít."

A najednou jako by se Verity rozsvítilo a chtěla se jí omluvit. Ale pak se zarazila: „Tak ho prodejte. Udělejte s ním, co chcete." Sklonila se a položila řetízek na práh. „Tvého syna je mi líto, ale taková byla doba."

Cože?" nechápala Lia.

„Všechny pětileté zabíjeli," řekla Verity a Lie došlo, že nic neví.

„Mého syna ne. Můj syn je někde v Azmarinských vrších. Elias ho ušetřil," sdělila jí upřímně. Verity se na ní usmála a kývla, jako by jí snad Lia vykládala nějakou pohádku a ona jí nechtěla vracet do reality. Pak se otočila a odešla. Lia zavolala na Irynu, aby sebrala řetízek a usedla k Olze. „Neboj, se vším ti pomůžu," řekla a myslela tím především porod a starost o dítě.

Olga zakroutila hlavou: „Až se toho zbavím, vrátím se do Severopolu." Tím toho myslela své dítě.

Iryna před ní postavila buchty, ale Olga se jich ani nedotkla. Tváře měla propadlé a byla vychrtlá.

„A nechceš se natáhnout?"

„Ne," zakroutila hlavou, a pak se na Liu usmála a chytila se její ruky. „A ty bys měla jet se mnou. Pan Draganov tě tam bude jistě hledat."

Lia netušila, co na to má říct. Nechtěla sestru rozrušovat, ale zároveň jí nenáviděla za to, že jí dala tomu hrubiánovi. Po tom, co už si zakusila s Todorem. Napadlo jí se setry zeptat na děti a na manžela, ale tak nějak tušila, že o nich sestra neměla ve Světelném městě žádnou zprávu.

Pak se ozvalo nové zaklepání a Iryna šla otevřít. Do dveří vešel Elias a hned spustil: „Šli jsme k Verity, ale nikdo nám neotevíral..." pak zrakem spočinul na Olze a ta na něj zůstala vylekaně zírat a roztřásla se.

„Verity jí přivedla," objasnila mu gumensky. „Přišla se omluvit." Vstala od stolu a přešla k manželovi: „Olgo, já s tebou do Severopolu nepojedu. Mám tu teď svojí rodinu," natáhla se po jeho ruce.

„Ale Dahl," spustila Olga: „To nemyslíš vážně. Viď, že ne..." začala prudce dýchat.

„Já a Elias jsme se vzali. Jsme svoji jak podle gumenských, tak azmarinských zákonů. A na rozdíl od Kostadina jsem si ho vzala dobrovolně."

„Ale Draganov ještě žije, Dahl. Jak by sis..."

„To, k čemu jsi mě přinutila, nebyl sňatek. Se sňatkem nevěsta souhlasí," snažila se neznít ukřivděně, ale stále ji to bolelo. „Nezazlívám ti, že ty chceš na Azmariňany zapomenout. V mém srdci zůstaneš mojí sestrou, ať se rozhodneš jakkoli, ale o to samé žádám tebe."

„Možná bych měl jít vedle," naznačil Elias. „Ne, zůstaň tady, Elio. Navečeříme se společně," řekla mu něžně. Věděla, že ani pro něj to není lehká situace. Usedli ke kávě a buchtám, a zatímco se Kieran hladově ládoval, zbytek osazenstva spíše uždiboval drobky. Chvíli bylo ticho, pak z ložnice začal vycházet dětský pláč. Lia chtěla vstát, když jí Elias položil ruku na rameno: „Dojdu tam, Lio." Vstal a Lia si všimla, jak jej její sestra ostražitě pozoruje. „Máš s ním křížence?"

„Máme dvě dcery," opravila ji Lia.

„Tu služebnou jsem ti dohodila já," ukázala pak k Iryně a k bývalé služce pak pronesla: „Takhle vy se zavděčujete?"

Iryna to přešla taktním: „Musela jste si zažít spoustu krutého."

„Ano, od takových jako on," prohodila k přicházejícímu Eliasovi. Ten se chtěl usadit, ale vyrušilo ho zaklepání na venkovní dveře. Lia si všimla jeho ironického úšklebku ve smyslu: to mi tak ještě scházelo. Odemkl a pak na něm poznala úlevu: „Jdeš za Kieranem?"

„Jo, napadlo mě, že bych mohla vzít Ilju k němu do pokoje. Řekl mi, že pro mě bude mít nějaké nové knížky."

„A to taky mám," zvolal k ní Kieran. Pak si dívka všimla Olgy. „Ale jestli se Vám to nehodí."

„Ale kdepak. Hodí se nám to. Však my se tu nějak na noc poskládáme."

Olga si dívku udiveně prohlížela. Jistě v ní poznala bývalou otrokyni.

„Ilja je Lynin syn," objasnila jí Lia. „S Lynou se známe ze Světelného města."

„Z klece?" vyhrkla Olga netaktně a Lyna ustrnula v chůzi směrem k ložnici.

„Olga je moje sestra," vysvětlila Lia Lyně. „Není tu moc dlouho."

„Aha," pokusila se Lyna o úsměv. „Ne, z klece ne. Potkaly jsme se ve vězení. Po pádu Světelného města. Pak už ne. Až tady."

„Já v kleci nikdy zavřená nebyla," řekla po pravdě Lia a všimla si, že Anton vstává: „Půjdu nakrmit zvířata. Promiň, děvečko, ale..." tyhle věci se mu vždy těžce poslouchaly. Lia chápavě přikývla.

„Elias mi řekl, že tě viděl," natáhla k němu ruku a on se k ní usadil. „Oběma je nám moc líto, jak s tebou bylo zacházeno."

„Tak proč mě odtamtud nedostal?" zeptala se Olga, jako by to sama nevěděla. Z očí jí tekly slzy. „Proč jsem tam já zůstala? Proč mě nezabili?" bouchla a shodila ze stolu talíř s buchtami. Pak se začala azmarinsky omlouvat a skrčila se k nohám stolu. Lia si k ní klekla a sestru objala. „Teď už bude dobře. Dáme ti sem matraci a teplou peřinu. A vezmeš si nějaké oblečení po mě. A hlavně ti pomůžeme, aby tě už tolik nebolela duše," políbila ji na čelo.