Nechtěný dar (18+)

9. Co když budu mít dítě? (E)

 Snad nikdy se ještě tolik netěšil na den zahálky, jako ten zdlouhavý týden. Když konečně přišel, probudil se jako v jiné dny už za rozbřesku, avšak namísto spěchu do Dolu, potichu našlapoval do koupelny a sám přichystal horkou lázeň. Jemně vzbudil na zemi spící dívku, „umyju tě, Lio," zašeptal a rozvázal jí ruce i nohy a ona jej objala kolem krku, aby ji mohl zvednout. Nevyžíval se v jejím bolestném vzdychání, které se před ním pokoušela skrýt, když se dotýkal jejích ran. Právě naopak.

„Už to bude," opakoval jí. „Už to bude." Ale co vlastně mělo být? Chvilka klidu před další bouří?

Vytáhl jí z vody, zabalil do osušky a odnes ji k sobě do postele. Mezi stehna jí omotal kusy látek, které používala Mary, ulehl vedle ní a oba usnuli. Probudil se dřív než ona, krátce po jedenácté. Připravil jí snídani a položil ji na noční stolek. Další hodinu si potichu četl a čekal, až se sama vzbudí. Pak jí nakrmil a snědl část jejího denního přídělu.

„Zítra mi zase budeš po vůli," pokoušel se nasadit tón nepřipouštějící debatu.

„Po vůli?" zopakovala po něm udiveně. „Co to znamená?"

Elias zrudl. Nedošlo mu, že tak těžké fráze v jeho jazyce Dahlia nezná. Ať se naučila Azmarinsky od kohokoli, asi to nebyl někdo, kdo by ji nutil s ním uléhat.

„Však víš. Budeš poslušná a necháš mě dělat, na co mám právo."

Tmavovlasá dívka přitakala. „Já jen... Chtěla bych něco vědět."

„Zeptej se mě na cokoli," řekl, protože si všiml nejistoty v jejích očích. „Nepotrestám tě."

„Co když budu mít dítě?" zeptala se a do něj jako by udeřil blesk.

Mlčel, neodpovídal jí. Hleděl před sebe, protože nevěděl, jak to podat. Kdyby byl upřímný, řekl by jí, že se z toho malého člověka stane otrok, že se k němu Azmariňané budou chovat jako ke zvířeti. Nejspíš na něj čeká velice krátký a neradostný život. Ale jestli mít dítě nebude, čeká na ni brzká smrt.

„Budu si ho smět aspoň pochovat?" vyrušila jej z úvah. „Dát mu jméno?"

„Já..." ušlo mu z úst, ale nevěděl, jak pokračovat. „Promiň. Ne na všechno ti můžu dát odpověď."

„A co když ho nechci přivést na svět?" všiml si, že má v očích slzy.

„To není tvoje volba, Dahlio," zabručel popuzeně a tím ji ještě víc rozplakal.

„Prosím, nedělej mi to."

„Řekl jsem ti, že mě nemáš nikdy o nic prosit," odbyl jí tvrději, než plánoval. Vstal, usadil se ke stolu a začal se probírat pracovními spisy. Nejraději by jí zacpal ústa. Udělal by cokoli, aby nemusel poslouchat její vzlyky. Dokonce jej napadlo se sbalit a utéct do hospody, ale to by ji musel navléct do otrockého hábitu a znovu spoutat na zem. Raději ji slyšel plakat v pohodlné posteli než ji zbaběle trestat za to, že ji opět sám vyzval, ať překročí hranici.

Po zbytek dne na něj už nepromluvila. Na jeho dotazy při jídle pouze kývala, mlčky si nechávala vyměnit hadříky mezi stehny. Když v noci zhasl svíce, nepřitulila se k němu, a tak se i on otočil na svou stranu a po nekonečném tichém dnu usnul.

Vzbudil se za rozbřesku, kdy do nedělní mše zbývalo ještě několik hodin, a v šeru zapátral po Dahliinu obrysu na polštáři, jenže ona tam nebyla. Okamžitě vyskočil na nohy a pootevřel okno, aby se dovnitř dostalo více světla. Jestli utekla, podepsala tím rozsudek smrti oběma. Klíč od dveří však visel netknutě na háčku vedle kliky. „Dahlio!" zavolal její jméno. „Kde k čertu jsi?"

Pak si všiml těla na zemi vedle toaletního stolu, na nějž pokládal mísu s vodou a břitvu na holení. Ta však chyběla. Okamžitě klesl k ní a koleny dopadl do kaluže krve. „Ne, to ne... Lio," uniklo mu vyděšeně z úst. „Tohle mi nedělej," sáhl jí na krk a nahmatal slabý puls. Okamžitě se natáhl pro kapesníky a obě podřezaná zápěstí jí obvázal. Zapálil svíci a v ní nahřál jehlu, kterou následně provlékl nit a řezy zašil. Byla studená, ale mohla se z toho dostat. Musela se z toho dostat. Omyl ji od krve, převlékl do své čisté košile a uložil do postele. Pak jí kolem zápěstí omotal utrženou látku ze svého starého oblečení a nasadil jí pouta, aby si nemohla ještě něco provést. Svázal jí i nohy a přicvakl je k posteli. Ohřál vodu a hřejivou koženou lahev jí vsunul pod peřinu. Neudržel se a políbil ji na čelo, ale ona si toho beztak nevšimla. Byla úplně bez sebe. Přemýšlel, kam by po smrti přišla. Jestli existuje gumenské nebe nebo ráj. Pak si vzpomněl, že Gumenové věří na převtělování. Na nové životy, v nichž se jim dostane odměna za současné utrpení. Přál si, aby se příště narodila pod šťastnou hvězdou a nezakoušela útrapy, kterým ji vystavil.

Když se o pár hodin později vydal do kostela, nechal ji odpočívat v posteli. Pohybovala se na pokraji smrti a kdyby ji našli, to nejhorší, co se mohlo stá,t bylo, že by za ten okraj stáhla jeho sebou, a tentokrát to byl Elias ochotný riskovat. Při jeho návratu ještě spala. Prospala celé dopoledne i odpoledne, až k večeru se probudila. Poznal to podle řinčení řetězů.

„Když mě nedovedeš poslouchat, budu si muset tvojí poslušnost vynutit," zvýšil na ni hlas. Věděl, že nemá právo se chovat ukřivděně, ale křivdu pociťoval. Sňal jí okovy, dělil se s ní o jídlo, netrestal jí za věci, za něž by u jiného Azmariňana přišla o všechny zuby. Neočekával vděčnost, pouze to, že mu to nebude tolik ztěžovat. Nechtěl si připadat jako zrůda, kterou jej nazvala, ale připadal si tak.

„Bolí mě hlava," zašeptala.

„To je z té ztráty krve," zasyčel, ale přesto vstal a došel jí pro čaj. Pomalu jí dávkoval jednotlivé loky, aby se nepolila a ona lačně polykala.

„Proč jsi mě nenechal umřít?" zeptala se ho a on v jejím hlasu rozpoznal výtku.

„To bys chtěla?"

Přitakala. „Já už nechci přijít o další dítě."