Nechtěný dar (18+)

16. Auri žije (D)

 „Co to sakra provádíš?" rozkřikl se na ni, vstal a chtěl jí pistoli vyrazit z ruky, když si ji namířila přímo ke krku.

„Nepřibližuj se," řekla rozechvělým hlasem. Stála tam nahá, nohy se jí chvěly a druhou rukou se musela přidržovat židle. Rozkousla si ret, když se snažila nekřičet bolestí, zatímco se soukala z postele. Spálená kůže na hýždi jí pálila jako by se jí ještě stále dotýkala rozžhavená tyč, ale slzy z jejích očí kanuly kvůli něčemu jinému. Ztrátě toho jediného, co ji ještě nutilo žít. Naděje, že se ještě shledá se synem.

„Když to teď hned položíš, tak tě nepotrestám," řekl Elias podivně mírně ale Dahlia si byla jistá, že jestli to nedotáhne do konce, čeká jí stejně další bolestivý trest. Pak pochopil její nedůvěru a zkusil to chladným azmarinským tónem: „Nedovolím ti se zastřelit."

„Proč? Abys mě mohl dál šukat? Abys mě mohl bít a ponižovat?" vyhrkla. Hlas se jí lámal. Téměř se nepoznávala, jako by ten hlas už nepatřil k tomuhle tělu a ona se ocitla v příštím životě. V knize všech svatých se psalo o prolínání životů. Budoucí život se prolne do toho současného chvíli před smrtí. Doufala, že v tom dalším už na ni Auri čeká, musí jej jen poznat.

„Nemyslel jsem to vážně, Lio. Nic z toho jsem nemyslel vážně," Elias se k ní pomalu přibližoval.

„Takže můj syn není mrtvý?" řekla ironicky. Jednou jí řekl, že nevěří na pohádky. Ani ona jim nevěřila. „Buď jsi lhal svému bratrovi nebo lžeš mě. A on je tvá rodina, zatímco já jsem Gumenka. Nenamlouvej mi, že to pro tebe nic neznamená. Možná ti na mě záleží. Ale záleží ti na mě stejně jako na psovi, který poslušně dělá, co mu řekneš. Tvrdíš, že mě vnímáš jako člověka, ale nevnímáš. Kdybys mě tak vnímal, viděl bys, jak ponížená a zraněná se cítím..."

„Auri žije." skočil jí do řeči.

„Říkal jsi, že pětileté..." chystala se mu zdůraznit.

„Ano, mladší než šestileté stříleli," přiznal a jí ta představa nebohých dětí kráčejících na smrt přiměla k dalším slzám, podlomily se jí kolena a klesla k zemi, zbraň však stále třímala pevně. „Jenže jsme o nich neměli žádnou dokumentaci. Řekl jsem Aurimu, aby řekl, že je mu víc," dovysvětlil jí.

„A to ti mám věřit?"

„Jestli mi nevěříš. Seženu ti důkaz, přísahám. Nechám ho třeba něco nakreslit. Ty přeci poznáš, jak vypadají obrázky tvého syna."

„Naučila jsem ho psát," skočila mu do řeči. „Chci od něj dopis." To, že Auri dovede jen několik písmen, mu nesdělila. Sám to z dopisu psaného gumensky nevyčte.

„Dobře, dostaneš od něj dopis. A teď odlož tu zbraň," mrzutě na ni naléhal a Dahlia ji pomalu začala skládat.

„Kolik..." vykoktala, „kolik ran bičem dostanu?" Svůj dotaz myslela zcela vážně. Najednou na ni dopadla tíha všech bolístek na těle. Jako by se její duše chystala odejít a nyní se vrátila zpět.

„Nebudu tě bít. Přísahám," zašeptal Elias do tmy. I jemu se třásl hlas. „Ale svázat tě musím."

Lia pohlédla na železné křeslo, „Tak dobře. Jen prosím ne k té věci," odhodila zbraň a Elias ji ihned odkopl dál, popadl dívku do náručí a odnesl ji na postel. Když jí nasazoval okovy, nebránila se.

„Eliasi?" zeptala se jej do ticha opatrně, jelikož se obávala, že by si to mohl rozmyslet a být k ní příkřejší.

„Ano, Lio?" oplatil jí podivně mile.