Nechtěný dar (18+)

116. Azmariňan k Azmariňance (E)

 Ptali se ho na spoustu věcí. Na rodinu, na to, proč chce žít ve Stakarinu. Když řekl, že kvůli Dahlii, ptali se jej na ni. A on jim vyprávěl všechno, co ho napadlo. Zjistil, že jen tak dostane najíst. Když s jeho výřečností nebyli spokojení, jídlo odsunuli pryč. Bylo to něco za něco, ale on na to ještě ten první den nechtěl přistoupit. Nebyl schopný mluvit. Myslel si, že zešílí. A když za ním přišel Anton a sdělil mu, že Lia žije, ta úleva ho úplně ukolébala. Konečně mohl zavřít oči a usnout a jeho tělo to udělalo samo od sebe. Hlava mu sjela po zdi a už nic nevnímal. Jakmile se vyspal, začala mu aspoň trochu fungovat hlava. A pak už jim něco málo říct dovedl. Ale ty dny bez ní pro něj přesto byly utrpením. I on ji potřeboval k životu. I pro něj v životě bez ní nebyl dostatek vzduchu.

Na čtvrtý den se u jeho mříže zastavila světlovlasá dívka. Azmariňanka. Nebyl si jistý, zda už ji někdy viděl nebo ne. Vlastně ho nejdřív napadlo, že si spletla celu. Pak se ale za přítomnosti strážného usadila na zem k mříži.

„Jsem Emery," představila se mu azmarinsky. „Ty si asi nepamatuješ..."

„Pamatuju," vyhrkl hned. „Nikolay o tobě mluvil. Jsem rád, že jste se sem dostali."

„Ano, my také," přitakala. Tohle byl jeho jazyk. Nejen azmarinština, ale i úsečné odpovědi.

„Napadlo mě, že rád uvidíš někoho z Lightmondu," pronesla nervózně.

„Jo," přitakal. „Jsem rád," a usmál se na ni.

„Gumeni hodně mluví," řekla. „I Nikolay. V jednom kuse. O pocitech... Jsou jako malé děti. Člověku by z toho..."

„Přeskočilo?" dořekl za ní a po dlouhé době se zasmál. „Jo, Lia je taky taková. Ale bez toho, aby taková byla, bychom se do sebe nikdy nezamilovali."

„Myslím, že u nás je to taky tak. Já sama bych se nikdy neodhodlala Nikolaye oslovit. Ale on mě vždycky tajně rozesmával a zlepšoval mi den. Máte moc krásná dítka. Je mi líto Iri, ale jen co se z toho Dahlia dostane a bude ji moci nakrmit, tak snad začne pěkně přibírat."

„Jak to myslíš?" vyhrkl Elias nechápavě. Mělo ho dojmout, že jeho dcerka už dostala přezdívku, ale namísto toho ho frustrovalo, že nebyl při svých dětech při jejich prvních dnech na světě.

„Myslela jsem, že ti to Iryna řekla," zatvářila se provinile.

„Ne, neřekla. Tak mluv," vyhrkl poměrně příkře. Emery však nevylekal. Byla zvyklá na azmarinský mužský hlas. Na tu příkrost.

„Dahlia teď není schopná je krmit, tak jim Iryna dává kozí mléko. Taky k vám chodí kojná. Ale ta řekla, že se k Iri nepřiblíží. Selia pije všechno, ale Iri kozí mléko nesnáší dobře. Blinká a ani ho moc nechce pít."

Elias se musel chvíli přemáhat, aby zadržel emoce. Ale přirozenější pro něj skutečně bylo je potlačit, než vypustit ven. Netušil, že by mu kdy mohla starost o někoho jiného než o Dahliu tolik drásat srdce.

„Můžu se tě na něco zeptat?" dotázal se o chvíli.

Přitakala.

„Co se mnou udělají? Vím, že bude soud, ale nedovedu si představit, co přijde potom. Rád bych byl na to připravený."

„Zmrskají tě," sdělila mu po pravdě. „Vím, že jsi Delgado. Znala jsem tvého otce. Jednu dobu předsedal radě města. Taky byl generálem..."

„Myslíš, že by mě trestali za činy mého otce?"

„Ne, pokud je dostatečně popřeš. Ale taky bude záviset na výpovědích ostatních. Jestli ve městě není někdo, komu tvá rodina ublížila. Nebo komu jsi ublížil ty..." zahleděla se na něj zkoumavě. „Gumenové ve městě nemají zášť vůči Azmariňankám. Ne většina. Ale Azmariňanů tu moc není. A ještě míň je tu Azmariňanů, kteří měli otrokyni."

„Není tu nikdo z vládnoucí třídy..." napadlo ho. Sám měl po konci gumenského povstání hluboko do kapsy, ale původ mu zůstal.

„Pořád si můžeš vybrat, že odejdeš z města. Zeptají se tě po vynesení rozsudku."

„Ne, to bych nikdy neudělal," zakroutil hlavou.

„Všichni na tebe budou čekat," usmála se na něj.

„Hlavní je, aby na mě čekala Lia," odpověděl. „Nejsem zvyklý být bez ní a nevědět, co se s ní děje."

„Všichni se o ni moc pěkně starají. Je v čistotě a v teple. A taky má dost jídla."

„To je dobře. Ty azmarinské příděly nestačily ani jednomu člověku, natož nám oběma."

Emery přitakala: „Pamatuju si, jak se Nikolayův otec nacpával po převzetí města k prasknutí. A pak přišel hladomor a rodina začala jíst suché kůrky."

„My jsme šetřili. Nějakou dobu s námi bydlela má švagrová, která o nás věděla, takže se dalo nějak vyžít. Ale Lia měla skoro celé těhotenství žaludek jako na vodě. Museli jsme počítat s tím, že většinu toho, co jí dáme, její tělo nepřijme. A myslet na to, že i my dva potřebujeme být nasycení, abychom se o ni zvládli postarat."

„Je pěkné, že jsi měl nějakého spojence. Taky bych si to tenkrát pro Nikolaye přála. Já jsem mu v tomhle ohledu nemohla stačit."

„S Verity se naše názory na Gumeny poněkud rozcházely. Ale věděl jsem, že mi pomůže, protože jí na mě záleží. Pomáhala nám i v době, kdy Lia už žádnou pomoc nechtěla. Ani ode mě. Ani od ní."

„Ztratila naději?" zaheděla se na něj svýma hlubokýma modrýma očima.

„Pár měsíců po převratu se rozhodla, že mi přestane projevovat jakoukoli náklonnost. Začala mi říkat pane," pronesl to sarkasticky. „A já si skutečně po nějaké době začal myslet, že už mě nemiluje. Když jsem ji dostal z města, domníval jsem se, že to jsou poslední dny, které spolu trávíme. Dovezu ji sem a odejdu."

„A teď čekáš na karabáč, abys zase mohl být s ní?" dořekla za něj.

„Vím, že její láska ke mně je stále stejná. A taky jsem si jistý svou láskou k ní."