Nechtěný dar (18+)

24. Už budu hodná (E)

 Následujícího dne je ta novina zasáhla oba naplno. Pochopili to nastejno. Domníval se, že Lia ztratila pojem o čase... že jí to nedojde, ale naopak. Seděl vedle ní na posteli, poslouchal jak čte a zamyslel se. Ani si nevšiml, když přestala číst a zírala na něj.

„Jsem v očekávání. Viď, že je to tak?" pronesla.

„To ještě nevíme, možná máš jenom zpoždění. S tou stravou bych se nedivil."

„Cítím to, Eliasi," odporovala mu. „Něco je jinak. Čekám..." prudce se nadechla a odložila knihu. „Čekám dalšího otroka."

„Především čekáš naše dítě," zarazil jí. Nelíbilo se mu, že tak mluví, i když měla pravdu. Jestli skutečně byla v očekávání, pak jí i sobě bude muset za devět měsíců způsobit bolest, jakou se bál, že nedovede snést.

„Dítě, které mi vezmou, sotva se narodí," řekla sarkasticky.

„Pokusím se na něj dávat pozor. Ať bude kdekoli. Přísahám, Lio. Je to přeci i moje dítě."

„Je to zrůda," ušklíbla se Lia. „Je to napůl Gumen a napůl Azmariňan. Lidé jej budou nenávidět. Nezáleží na tom, kdo vyhrál válku," odvrátila se od něj a rezignovaně se celá skryla pod peřinu. Elias si k ní klekl a hladil ji přes přikrývku po zádech. Přál si, aby jí mohl nějak ulevit. Aby mohl nějak ulevit sobě. Nakonec musel vstát a jít vyplňovat podklady do práce. V noci popadl polštář a ulehl na zem. Byla to jeho druhá noc na zemi v řadě, ale z fronty byl zvyklý prospat na zemi týdny. Následujícího rána s ním nemluvila, nepřijala od něj ani vodu. Když se večer vracel unavený z práce a chtěl se s ní rozdělit o večeři, zavřela oči a odvrátila se od něj.

„Když budu muset, tak to jídlo do tebe narvu," uteklo mu neuváženě.

„Dělej si, co chceš," odbyla ho příkře. Na to jí ve vzteku popadl a táhl ji železnému křeslu.

„Ne, to ne..." vyhrkla a vzpírala se, avšak jemu tím došlo, kolik v ní ještě dřímá síly a že by byla schopná si něco znovu udělat. Ta myšlenka jej zabolela. Mnohem raději by ji viděl nešťastnou a živou než mrtvou. Stáhl z ní svou košili a nahou ji přivázal k židli. Věděl, že se musí cítit zostuzená a zrazená, ale nedala mu na výběr. Popadl talíř a rval jí do úst jedno sousto za druhým, přičemž jí držel nos a zaklonil hlavu, aby ho musela spolknout. Pak do ní ještě nalil téměř půllitr vody. „Promiň... Já tohle nemůžu dopustit," sklopil provinile zrak a trucující dívce vložil do úst náhubek. Pak vzal deku a pokusil se jí v sedu aspoň částečně přikrýt. Ulehl do postele, zhasl světlo a předstíral, že neslyší její mumlání. Bylo to tak teď nejlepší. Pro ně pro oba.

Merrickovi přikázal jí neodvazovat a sám to vydržel tři dny. Tři dny, kdy sám ze své večeře nesnědl ani sousto a všechno cpal do ní. Někdy jí zaslechl, jak pláče a ten pláč mu drásal srdce, ale neodvázal ji. Ať mě klidně nenávidí, jen když bude naživu, pomyslel si. Ale první volný den mu vůli zlomil. Napustil lázeň horké vody. Chtěl ji jen vykoupat a pak zase vrátit na místo. Odvázal jí ruce a ona mu rozespalá jako hadrová pana spadla do náručí. Vzal jí a odnesl do koupelny, kde jí uložil do horké vody. Dahlia cosi zamumlala jako rozespalá předoucí kočka.

„Je to moc příjemné, viď," promluvil na ni vlídně a opatrně z ní smysl veškerou špínu posledních dnů. Když umyl i sebe, chystal se jí odnést zase zpět, ale ona, sotva s ní minul postel, zjistila, k čemu se chystá a začala jej prosit. „Já už budu hodná. Prosím... Prosím.... Nedávej mě tam," nějak se jí podařilo vykroutit nohy a dopadla na zem, ale on ji zase chytil. „Prosím..." všiml si, jak její vzdor slábne, oči jí zajely k vrchu hlavy a omdlela. Opatrně si ji přerovnal v náručí a namísto železného křesla ji uložil do postele. Vzal okovy a svázal ji, pak ji přikryl peřinou. Nechtěl riskovat nějakou hloupost, která by ji mohla napadnout. Rozběhnout se k otevřenému oknu, vzít břitvu nebo dýku. V pokoji se toho nalézalo spousta. Pak jí zašel nachystat snídani. Když se vrátil, byla vzhůru.

Beze slova položil tác na stůl, usadil se na postel vedle ní a pozoroval ji. Díval se jí do očí stejně jako ona hleděla do těch jeho. Přemýšlel, jak se to stalo. Jak si mohl dovolit jí tak propadnout. Všechno by bylo jednodušší, kdyby teď znal hranice. Pán a otrokyně. Vystrašený chlapec a dívka. V ideálním světě by se s ní mohl oženit. Nikdy by jej nenapadlo ji uhodit. Nemusel by.

„Nevím, co dělám," přiznal jí vyčerpaně. Několik dnů nespal. Nedovedl zamhouřit oči, když ji neměl vedle sebe. „a vím, že mě teď nejspíš nenávidíš, ale já tě nemůžu nechat zemřít," hlas se mu zlomil. „Zabilo by mě to." Sklopil hlavu do dlaní a párkrát zalapal po dechu. Pak se natáhl po talíři a začal krájet maso na kousky a vkládat jí jej do úst. Ona s ním k jeho překvapení spolupracovala. Mělo ho to potěšit, ale namísto toho to v něm vyvolalo ještě větší pohrdání sebou samým. Bylo jí ho líto... Jí... vyhublé na kost, zbité, čekající dítě, o něž nestála. Snědla veškeré jídlo, pak jí dal napít a sám ulehl na zem.

Následujícího dne se ani po čtvrté nedostal domů z práce. Namísto toho musel zamířit do dolu. Další nehoda zasypala několik z jeho mužů. Tehdy poprvé viděl v práci i jiné jednotky. Mladé muže strhané jako starce. A také víc bachařů. Mrtvoly vytahovaly jen proto, aby se v kempu nerozmohly nemoci. Ty, kteří zůstali pod kameny, nevytáhli. Další den je při nástupu měli vyškrtnout. Tehdy poprvé zahlédl ten znak. Symbol přerušovaného kruhu s několika čárami uprostřed, vytesaný do skály. Připomínalo to něco Gumenského. Azmariňané si na takové čmáranice nepotrpěli. Sotva zaslechl hlasy k němu přicházejících podřízených postavil se před něj. Nepřemýšlel, prostě to udělal a brzy na ten znak zapomněl.

Před odchodem všechny dělníky podezřelé z nedbalosti nashromáždili před vykopanou jámou a Elias se stejně jako několik dalších Azmariňanů chopil pistole a vystřelil. Do týla... Třem mužům ze své skupiny. Tím se uvolnilo místo pro další. Zítra se dostaví k náboru a vybere si je. Koloběh pokračoval dál.

Domů se vracel až po osmé. Možná ve třičtvrtě na devět. Merricka potkal dole v hale. Oznamoval mu, že mu jídlo odnesl do přípravny a spěchá do hospody. Elias jej spěšně informoval o tom, proč přišel tak pozdě a sklesle se táhl do pokoje. Očekával, že Liu najde po včerejšku znovu vzdorovitou, ale opak byl pravdou. Nalezl ji v slzách. Sotva zamkl, vzlykavě spustila: „Myslela jsem si, že už nepřijdeš. Že tě zatkli."

„Nic se nestalo, miláčku. Jen dlouhý den v práci," klekl si k ní a pohladil ji po vlasech.

„Mohl bys mě prosím rozvázat?" dotázala se jej.

„To nepůjde, Lio," zakroutil hlavou.

„Jen na chvíli, prosím. Ráda bych..." zadívala se mu do očí. Nateklý obličej se jí pomalu začínal hojit. „Ráda bych tě objala."

Eliasovi ušel roztřesený povzdech. Odstranil jí pouta z nohou i z rukou a ona se mu vrhla kolem krku. „Tak strašně jsem se o tebe bála," šátrala mu po zádech, hladila jej po vlasech a on ji k sobě tiskl. Chyběla mu. Tak moc mu chyběla.

„Musel jsem dnes zabít tři muže," přiznal jí.

„Dělal jsi, co jsi musel," řekla a políbila jej na krk. „A teď jsi zase doma. Jsi u mě. Na ničem jiném nezáleží." Odtrhl se od ní chtěl jí políbit na rty, když dodala: „Miluji tě, Eliasi."

„Taky tě moc miluji," zašeptal mezi polibky.