Nechtěný dar (18+)

101. Palperoth (E)

 Neukápla jí ani slza. Přijala to chladně. Jako by se jí to ani netýkalo. Schválně se před ní začal s Avou líbat, ale ona neprojevila ani náznak žárlivosti, ani náznak lítosti. Bylo mu zle. Nikoli z alkoholu, ale z její odtažitosti. Nemohl vedle ní spát, nemohl s ní promluvit. Zase začal uléhat na zem, nikoli kvůli ní, ale kvůli sobě. Protože se v její blízkosti už necítil tak krásně, jako dřív. Miloval ji. Strašně moc ji miloval. Ale tohle už nebyla jeho Lia. Už dávno nebyla jeho, jen stále bláhově doufal, že zase bude. Z práce se vracel čím dál tím později, zato s Kieranem trávil víc a víc času. Dokonce přinesl do práce šachy a ve chvíli, kdy si všichni tam venku mysleli, že ho týrá, ho učil hrát. Kieran se zase konečně rozmluvil. Oslovoval ho Eliasi a párkrát se spolu i nasmáli. Byl to jediný smích, který teď Elias měl. S Avou se sice smál, ale ten smích už nebyl opravdový. Došlo mu, že ji jen zneužívá, aby zapomněl na Liu. A tak ji aspoň už nebral k sobě domů. Namísto toho se s ní procházel po městě a chodíval z práce na obědy k ní domů.

V polovině srpna mívala Lia stále nevolnosti a k nim se přidaly i bolesti prsou, na něž jí Verity přikládala studené obklady. Elias sám se k ní ani nepřiblížil. Kdykoli k ní spravil pár kroků, v očích měla obavy a odtahovala se od něj. Raději se držel dál.

Když se však v jednom z posledních skutečně horkých letních dnů vracel domů z práce, ten cit, který si v sobě rozkázal udusit, ho zase zcela ovládl. Verity mu přišla otevřít se starostí vepsanou do tváře. „Máme návštěvu," oznámila mu.

„Avu?" dotázal se.

„Ne. Pana Palperotha," okamžitě si všimla hrůzy v Eliasových očích a zastoupila mu cestu. „Je nahoře," šeptala. „A ty se k němu budeš chovat vzorně."

„Myslel jsem si, že ten ďábel už je po smrti," ušlo mu z úst, čímž si vysloužil Veritin tišící šepot. „Žádné hlouposti."

„Musím k ní..." prohlásil. „Musím tam být."

„A čemu tím pomůžeš. Jen se budeš trápit."

„Ty to nechápeš. Už jednou jsem přišel pozdě..."

„Pozdě na co?"

„Pozdě na to, abych zachránil naše děťátko," z očí mu začaly téct slzy a on je osušil do rukávu.

„Tak dobře," přitakala. „Jen se prosím ovládej. Není tam jenom on, přišli s ním nějací dva sluhové. Přinesli ho. Palperoth je zřejmě po bojích ve městě ochrnutý. Špatně chodí. Třeba jí tolik neublíží, když..."

To už ale Elias vybíhal schody a začal se k němu přibližovat její křik.

„Neřvi, ty děvko," zaslechl Palperothův hlas a pak prudký švih a zaúpění. Když vešel do dveří, všiml si, že klečí svázaná na zemi obkročmo na jednom ze sluhů, přičemž druhý stál nad ním a svíral bič. Oba do ní přiráželi. Její hlava pak spočívala v Palperothově klíně.

„Měl jsi dát vědět, že mě navštívíš. Přichystali bychom ti pohoštění," usmál se na něj křečovitě Elias. Už dávno si nehrál na stud.

„Zastavil jsem si jenom trochu ulevit. Nepřidělili mi Gumenku. Prý už jsem příliš starý. Že bych prý mohl být impotentní. Já jim ukážu impotentní," začal si Liinu hlavu prudce tisknout do klína. O pár vteřin později se napjal a ona dávivě polykala jeho sperma. Poté se jí už jeho sluhové zmocnili naplno a oba do ní divoce přiráželi. Elias si všiml na jejích zádech silných do masa zarytých ran. Otypoval by to na deset, možná i patnáct. Staré už začínaly bělat, těmhle to potrvá další měsíce. Když s ní skončili, padla na zem a Elias si všiml, jak se klepe. Do dveří právě vstoupila Verity, pohledem přejela Dahlii i Eliase a nabídla Palperothovi, že jej vyprovodí ven. Muži se chopili dřevěného nosítka a pomohli mu se zvednout. Když přešli na spodní patro, Elias zavřel dveře a zamkl a okamžitě se k Lie rozběhl. „Už je pryč," zašeptal a odhrnul jí vlasy z čela. Oči měla napuchlé jako by jí do nich někdo praštil pěstí. Ze rtů jí tekla krev. Když na ni promluvil, dala se do pláče.

„Verity hned přijde," zašeptal k ní, ale ona ho vzlykavě začala prosit: „Rozvažte mě, prosím. Prosím, já už to nesnesu. Prosím.... Prosím... Prosím..." Opakovala to stále dokola. Elias z ní začal sundávat provazy. „Dobře... Dobře..." tišil ji. „Hned to bude, Dahlio. Už to skoro je." Rozdělával uzly, uvolnil jí ruce i nohy. Dovnitř zrovna vcházela Verity.

„Dám ohřát vodu. Umyješ ji," oznámila mu.

„Já?" dotázal se jí. „To nemůžu..."

„Můžeš a uděláš to."

„Ale..." chtěl namítat, že ona ho u sebe nechce, když Lia slabě zašeptala: „Prosím..."

„Co to dítě?" dotázala se jí Verity.

„Je ticho," odvětila a roztřásly se jí rty. Vypadala vyděšeně.

„Však ono se zase ozve, Dahlio. Je to bojovník," usmál se na ni Elias. „Nachystej mi nějaký alkohol," obrátil se na Verity. „A hadříky."

Lia otevřela ústa, jako by chtěla něco namítat, ale pak ztichla. Dlaň zvedla téměř k Eliasově tváři. „Mohl byste na mě prosím mluvit, pane. Nevidím Vás."

„Co ti to ten hajzl udělal s očima?" zabědoval Elias.

„Říkal tomu kapsaicin, pane," odpověděla. „Pálí to."

„Zkusíme to vypláchnout vodou. Třeba ti to trochu uleví."

„Děkuji, pane," zašeptala.

„Pro dnešek ti zakazuji mi děkovat," řekl. „Rozumíš, Lio?"

„Ano, pane," měl dojem, že se napříč bolesti lehce usmála.

„Nějak to spolu zvládneme, a pak si odpočineš. Zítra tu budu s tebou. Mám teď dva dny volna, tak mě tu budeš muset nějak snést."

„Je to Váš dům, pane," odvětila.

„A ty jsi moje, Gumenka, takže musíš dělat to, co ti poručím."

„Ano, pane," i teď se usmívala. Nasadila znovu ten dětský tón. Hlásek malého děcka v těle zničené umučené dívky.

„Dobře. Protože tu mám shodou náhod celou tabulku čokolády. A ty ji celou sníš."

„Ano, pane," zašeptala. Hlas se jí zlomil a Elias ji navzdory slibu, který si dal, začal hladit po vlasech. „Promiň mi to. Nedovedu si teď držet odstup. Ale zítra to dovedu. Přísahám."

Vzal ji do náručí a uložil ji do horké vody. Sestoupil s ní oblečený. Nepřipadalo mu vhodné, aby se svlékl. Pak ji omýval a ona se ho křečovitě držela. A on jí šeptal ta slůvka, co šeptával dříve: „Už bude dobře. Už bude dobře... Už to máš skoro za sebou."