Nechtěný dar (18+)

153. Daniel a Martin (D)

Nahlásili to hned následujícího rána. Elias vypovídal u stejných stráží, kteří vyslýchali jeho. Zašel tam společně s Liou a šeptem vyložil, co se stalo. Bylo to poprvé, co to od něj tak podrobně slyšela i Lia. „Šel jsem z práce a za sebou jsem uslyšel hlasy. Říkali, abych šel do uličky u náměstí, že mají zbraně, a když s nimi nebudu spolupracovat, tak mě zabijí. Tam mi nařídili, abych se svlékl a klekl si na zem."

„Bránil ses?" dotázal se ho Anatoly vážně.

„Ne," odpověděl ihned. „Prosil jsem je, ať mě nechají být. Řekl jsem jim, že mám ženu a děti. Ale oni se tomu smáli. Říkali, že to není má žena, ale otrokyně. A že naše manželství není platné. Taky říkali... že jsou naše dcery monstra."

„Čeho přesně se na tobě dopustili?"

„Dali mi kolem krku smyčku a pak do mě kopali a bili mě holemi. Máme lékaře, který může mojí výpověď potvrdit."

„Našli jsme ho až ráno," doplnila Lia a chytila Eliase za ruku.

„Viděl jsi z nich aspoň něco?"

Elias zakroutil hlavou: „Řekli mi, ať zavřu oči. A já se bál, že by mě mohli třeba zastřelit. Myslím, že měli obyčejné gumenské oblečení. Viděl jsem hnědé cípy kalhot, ale víc nic."

„Tak to je mi líto," pokrčil rameny Anatoly. „Nemyslím, že by se s tím dalo něco dělat. Každopádně to bude zapsané a dáme na vývěsku, ať na sebe Azmariňané ve městě dávají pozor. A kdyby se s tím nějak hnulo, vyzveme tě, abys šel znovu vypovídat."

Elias s Liou se zvedli a chtěli odejít, když je Anatoly doběhl: „Opravdu mě to mrzí, Eliasi. Chci, abys věděl, že kdybych mohl něco udělat, abychom ty hajzly dopadly..."

„Děkuju," usmál se na něj Elias. Bylo na něm vidět, jak je rád, že si ve Stakarinu je schopný najít i přátelé. „Věřím ti."

A Anatoly nebyl jediným přítelem, kterého Elias ve Stakarinu získal. Zastavili se i Antonovi přátelé, Morozov a Kobrin. Oba přinesli nějaké drobnosti k snědku. Kobrin, který působil jako věčně zvědavý člověk, se dokonce chtěl podívat na jejich dcerky. „Seš si jistá, holka, že jsou obě tvoje?" zažertoval nad kolébkou a Liu tím přiměl se pousmát: „Občas si kladu tu samou otázku," odvětila. Od obou mužů si udržovala odstup, ale měla z nich dobrý pocit, především proto, jak mile se chovali k Eliasovi. Přinesli mu pálenku, a pak ji sami vypili, protože on ještě nebyl schopný pořádně polykat, natož pít ohnivou vodu. Taky s ním hráli karty, ale Lia věděla, že se nemá zapojovat. Když byla v téměř čistě gumenské společnosti, neslušelo se to pro ni. A tak si sedla k Eliasovi a šeptala mu do ucha tahy. A on k jejímu očekávání vyhrál.

Když pak ulehli, políbil ji na tvář a zadíval se jí do očí: „Chtěl bych, abys příště hrála s námi."

Lia nad tím zakroutila hlavou: „To se nehodí. Nechtěla bych vám zkazit hru. Bála bych se vyhrát a dělala bych chyby."

„Ale proti mně a Antonovi by sis zahrála."

„Proti Vám dvěma je to něco jiného."

„Nemáš strach, že bychom ti ublížili, kdybys vyhrála?"

Lia přikývla a skryla se v Eliasově náručí. „Je spousta věcí, které bych chtěla dělat, ale vím, že už budu mít navždy s nimi spojený strach."

„A co ještě bys chtěla dělat?" zeptal se jí.

„Jít se projít do lesa nebo jít na tancovačku."

„Ale moc se bojíš, že by se nám tam mohlo něco stát?"

„Tohle město pro nás není tak bezpečné, jak jsme si mysleli. Byla bych ráda, kdybychom byli opatrnější."