Nechtěný dar (18+)

171. Elias je jako náš syn (Ly)

Vtrhl prudce do dveří. Probudil tím celý dům. Lyna usnula na posteli vedle Kierana, a ta rána probudila nejen je dva, ale i Illyu, který se dal do hlasitého pláče.

„Neboj, maminka je u tebe," vypadlo z ní samo od sebe, až se nad tou samozřejmostí podivila.

„Kde je?" zaslechla řvát Novika.

„U Kierana," slyšela říkat pana Dimitrova. „Ale takhle k ní nepůjdete. Jen ji vyděsíte."

„Paní Chirstová je počestná žena, které se staly příšerné věci. Je mou povinností ji uchránit od dalších neřestí."

„Před návštěvou jejího vlastního dítěte ji snad chránit nemusíte."

„Dítěte?" zopakoval udiveně až s opovržením.

„Chceš, abych zamkl?" zašeptal k ní Kieran a ona zakroutila hlavou. „Jen ho prosím vezmi a já půjdu s panem Novikem," podala mu chlapečka a pak dítě políbila na čelo: „Jednou si pro tebe přijdu, sluníčko," slíbila dítěti. Pak vešla do světnice.

„Omlouvám se, pane Noviku. Včera jsem se zachovala špatně."

„Vám nemohu nic vyčítat," řekl, ale bylo na něm vidět, že potlačuje hněv. „Doufám, že jste se přesvědčila, že tu nemáte co pohledávat."

„Chtěla bych navštěvovat svého syna," řekla na rovinu, aby předem stanovila hranice.

„Cože? Copak si už nepamatujete, z čeho ten plod vzešel?"

Lyna sklopila zrak. Do tváře se jí nahrnula krev: „Je to moje dítě," trvala si za svým. „Jsem vám moc vděčná za všechno, ale jestli ho nebudu moci navštěvovat, raději budu chodit o žebrotě."

Doktor nad tím zakroutil hlavou: „Alespoň vy jste doufám dali na mou radu," obrátil se k Iryně. „Jestli sem má paní Chirstová chodit, protože já ten plod pod svou střechou nechci, tak by..."

„Kluk nikam nepůjde," zaslechla říkat pana Dimitrova. „Elias je jako náš syn. Je náš. Klidně ho udejte, ale my se za něj postavíme. Nemůžete nás přinutit, abychom se k němu postavili zády."

Bylo zvláštní, jak mile promlouval o jednom z těch, které jiní Gumeni vnímali jako ztělesnění chladného zla.

„Takže je vedle?" podivil se doktor. „S tou na smrt nemocnou holkou."

„Byl u ní celou noc a dokud do toho máme co mluvit, tak u ní zůstane."

Nato doktor bez zaklepání vtrhl k Delgadovým. Lyna nechápala, jak se může tak rychle změnit ze zdvořilého muže k nezdvořákovi, ale tušila, že v tom hrají velkou roli jeho zásady. Zevnitř však nevyšel ani hlásek, a tak ho společně s ostatními pomalu následovala, zatímco Kieran uložil Illyu. Když vešla, naskytl se jí pohled na v nočních košilích spící do sebe zaklesnuté manžele. Byl to podivný pohled. Vidět dva lidi odlišné rase ve vzájemném náručí. Pan Dimitrov obešel postel a zatřásl Azamriňanovi ramenem: „Kluku, vstávej. Je tu doktor."

„A stráže? Přišli mě zatknout?" zamumlal rozespale. „Já s nimi ale nemůžu jít. Musím se postarat o Liu."

„Neboj, kluku. Přišel jenom pro paní Chirstovou."

Když světlovlasý muž vzhlédl k doktorovi, Lyna poznala, že mezi muži panuje napětí a jistý vzájemný strach. „Jak je paní Delgadové?" dotázal se k jejímu překvapení doktor Azmariňana. Ten si protřel oči a sáhl spící dívce na čelo: „Má pořád trochu teplotu. Celou noc prokašlala."

Doktor přistoupil k posteli: „Smím?" dotázal se světlovlasého muže a ten přitakal. Pak Lie sáhl na čelo. „Vypadá to trochu lépe. To je tím, že je ráno. Až se probudí, dal bych jí teplou polévku. Chce to teď hodně zeleniny, mléka a hlavně masa. Nejméně týden v posteli, na teploty obklady a pravidelně větrat, pak krátké procházky. Srdce potřebuje čerstvý vzduch a pohyb."

„Takže se uzdraví?" dotázal se ho.

„To ukáže příštích pár dnů. Hlavně ji držte v teple. Jestli se dozvím, že zase udělala něco podobného..."

„Spolehněte se, pane. Vím, že byste mě příště udal." 

"Dám si na Vás pozor, pane Delgado. A doufám, že mě jednou za čas pozvete na večeři, abych měl jistotu, že jsem udělal dobře, když jsem slevil ze svých zásad."

"Když budete kluka oslovovat slušně," doplnil ho Anton.

"Přiznávám, že jsem byl včera dost rozčílený. A za to bych se rád omluvil. Mohl jsem reagovat o trochu lépe." 

"To ano," přitakala Iryna. "Ale pokud si někdo uvědomuje, jak je náročné zapomenout na staré předsudky, tak to jsme právě my," usmála se na Antona. "A právě proto, že víme, jak je to náročné, jsme ochotni vám odpustit. A věřte, že je, co odpouštět." 

Doktor chtěl zahanbeně něco odpovědět, když se ozval Liin slabý hlas: "Elio." 

"Ano, Lio?" odpověděl jí její muž.

"Mám hlad."

Lyna si všimla na tvářích ostatních úlevy. Jistě to muselo být dobré znamení. Iryna pak zahlásila, že jí připraví velkou snídani a zbytek osazenstva nechal Delgadovy opět o samotě.