Nechtěný dar (18+)

36. Opravdu jsi ho milovala? (E)

 Celou neděli prospala. Občas otevřela oči a on do ní vpravil trochu jídla, ale pak ji zase nechal odpočívat. Jestli už v sobě měla dítě, pak musela být v klidu a včerejšek dal jejímu tělu i mysli zabrat. Tělem se jí proháněla horkost. Následujícího rána ji raději přivázal k židli než nechat Merricka se s ní tahat do umývárny. „Promiň, bude to tak lepší," zašeptal k ní a ona na oplátku zašeptala: „Hlavně se mi vrať." Stále se bál, že jej Verity udá, ale pokud se to mělo stát, pak s tím nemohl on sám nic udělat. Neměl nic, co by jí dovedl dát, aby mlčela, nebo čím by ji mohl na oplátku vydírat on. Doufal, že se teď dlouho neukáže, ona se však zastavila už v pondělí večer. Zrovna Liu nakrmil a zabalil do studených obkladů, když zaslechl bušení na hlavní dveře. Merrick už odešel do hospody. I tmavovlasá dívka to slyšela.

„Co když si pro tebe přišli?" zašeptala k němu.

„Pak je sem nepustíme," pronesl zpola v žertu, aby odlehčil situaci. Nechtělo se mu ji teď připoutávat, ale nic jiného mu nezbývalo. Opatrně ji znovu vzal, přetáhl přes ní pytlovinu a mokré obklady uschoval do pokladny. Pak sešel dolů a narazil na svou švagrovou. Nevěděl, zda má jásat úlevou nebo se znovu obávat. Dveře otevřel jen na skulinu, nechtěl ji vpouštět dovnitř. „Potřebuješ něco?" dotázal se jí a pohlížel za ní, zda neuvidí stráže.

„Přišla jsem kvůli Jackovi," odpověděla mu.

„Řekl jsem ti, jak to bylo," zasyčel na ni. „Prosím... Necítím se dobře. Potřebuju si odpočinout," řekl a přitom oba dva věděli, že nemluví o sobě.

„Nezdržím tě dlouho. Vždyť víš, jak mi na něm záleželo. Jen pár slov." Ano, záleželo jí na něm. Na to si pamatoval. Záleželo jí na něm jako na třetím dítěti. Vedle Jacka se vždycky zdála být srdečnější, ale to všichni.

„Jsi sama?" zeptal se jí.

Přitakala a on trochu více pootevřel, pustil ji dovnitř a zamkl. „Jenom pár minut, prosím. A jestli jí skřivíš jediný vlásek..."

„Dovol, abych ti připomněla, že nejsi v pozici mě vydírat," zarazila ho. Pak otevřel dveře a ihned spustil k Lie. „Nic se neděje, miláčku."

„Kdo to byl, Elio?" zeptala se ho gumensky příliš slabá na to, aby zvedla zrak a spatřila za ním stojící švagrovou. „Verity. Je tu se mnou. Přišla se tě zeptat na pár otázek."

Všiml si, jak se Lia třese. Klekl si k ní a sáhl jí na čelo. Stále hořela. „Můžu ji vrátit do postele?" dotázal se švagrové a ta přikývla. Usadila se na židli a pozorovala jej, jak svou otrokyni svléká, ukládá na lůžko a znovu jí vrací na záda obklady.

„Dáš si čaj, Verity?" dotázal se jí a ona přitakala. Pak se vrátil se dvěma šálky. Ten druhý položil na Liin noční stolek.

„Tak... Ptej se..." vyzval ji, usadil se na svou stranu postele a hladil Liu po zpocených vlasech.

„Jak dlouho se znali?" obrátila se k Eliasovi, jako by stále nevěřila, že Dahlia umí mluvit.

„Rok a půl, paní," zašeptala Lia.

„A jak se k Jackovi chovali, zatímco byl u nich?"

Na ta slova Lie začaly téct slzy.

„Nemůžeme to odložit, Verity. Prosím... Copak nevidíš, že je vyčerpaná?"

Jeho švagrová však namísto toho zopakovala svou otázku: „Jak jste se k našemu nebohému Jackovi chovali, Lio. Jmenuje se tak?" dodala.

„Dahlia," opravil ji. „Dahlia Chakarová." Nikdo jí nesměl říkat Lia. Nikdo kromě něj.

„Tak Dahlia," zopakovala po něm. „Lia a Elio. Pěkně jsi do toho zabřednul, bratránku."

„Nebudu se tu před tebou obhajovat. Možná činím zločin proti azmarinským zákonům, ale ty zákony jsou špatné, když nám nařizují trestat nevinné lidi."

„Tak nevinné. Proto mi nechce odpovědět?"

„Neodpovídá ti, protože je unavená a má bolesti. Od včerejška má teploty," vyjel na ni hlasitěji, než chtěl.

„Je to Gumenka. Gumeni jsou víc odolní než..."

„Chceš vědět, jak se chovali k Jackovi v Ramestalu? Tak já ti to řeknu," vyhrkl. „Pracoval v domácnosti Chakarova jako otrok. Stejně jako Dahlia v jeho domácnosti neznamenala víc. Neměla žádné slovo v tom, jak se bude s Jackem zacházet. Mohla mu jenom ulehčit jeho úděl. A to udělala, protože je to moc statečná a laskavá dívka."

Lia otevřela oči a vzhlédla k němu. Po tváři jí stékaly slzy.

„Ještě nějaké otázky?" vřela v něm krev.

„Opravdu jsi ho milovala?" zeptala se přímo jí.

„Ano, paní. Odpusťte, vím, že jsem se mu nemohla rovnat," zakoktala se.

Verity vstala a dlouze si ji prohlížela. „Tyhle zdvořilosti si nech. Já ti na ně neskočím."

„A co čekáš. Je z tebe k smrti vyděšená," vyhrkl Elias.

Jeho švagrová obešla postel, usadila se vedle Eliase a vztáhla k ní ruku. Lia zděšeně zavřela oči a zadržela dech.

„Napusť jí studenou vanu. Tohle už není teplota ale dost velká horečka. Bolí tě hlava?" dotázala se jí. Lia vzhlédla k Eliasovi. Nebyla si jistá, jestli může odpovědět.

„Lio, bolí tě hlava?" opakoval po ní.

„Trochu," přitakala.

Verity se natáhla po šálku s čajem, ale Elias jí ho vzal. „Já sám." Zvedl Lie hlavu a po malých locích do ní vléval tekutinu.

Pak se k jeho překvapení švagrová zvedla. „Už půjdu."

Elias beze slova přitakal. Nechtěl se vyptávat, zda si to náhodou nerozmyslela a neudá ho.