Nechtěný dar (18+)

74. Muč si mě, jak chceš (D)

 „Já... Já..." vykoktala a ani nevěděla, jak má ta věta končit.

„Nechcete, aby ten zmrd azmarinskej jen tak chcípnul. Chápu Vás," usmál se na ni. „Po tom, co Vám provedl, rozumím, že ho chcete vidět trpět co nejdéle."

„Ano," přitakala pohotově. „Tak to přesně je," sklopila zrak a snažila se co nejrychleji dojít k domu. On však stále kráčel vedle ní. „Poslyšte. Chtěl jsem se Vám omluvit za to, co se stalo onehdy v pánově. Odpusťte, ve vaší... Ložnici."

Lia k němu vzhlédla. Do těch tmavých gumenských očí. Měly jí více připomínat domov a bezpečí. Ale jí domov a bezpečí připomínaly modré oči nepřítele. Tyhle oči byly chtivé. A po tom, co se stalo před pár dny, přesně věděly, co chtějí. Lia se od něj odvrátila, klekla si do zabahněné půdy a začala zvracet.

„Snad jste od toho Azmariňana něco nechytila," starostlivě k ní přiklekl a odhrnul jí z tváře vlasy, ale ona se od něj odtáhla. „Nesahej na mě. Nikdy na mě nesahej," řekla a on se zahanbeně postavil.

„Jak poroučíte, paní. Máte ještě nějaké přání?"

„Dojdi pro Irynu, hned!" zvýšila na něj hlas.

Když po pár dnech Kostadin odjel, považovala to za požehnání. Nehledě na to, že sebou vzal Auriho. Auri se jí vrátil už několikrát. Vrátí se tedy i teď. O tom byla přesvědčená. A ona už si bude stoprocentně jistá, že čeká děťátko.

Společně s Irynou znovu vyšly na náměstí, znovu zamávaly na Antona a znovu se jako by nic vrátily domů. Pak se rozeběhly k Eliasovi. Byl vzhůru, ale zrak měl zastřený. Celý doslova hořel. Sotva Liu zahlédl, roztřásly se mu rty: „Už ne. Prosím... Už ne..." opakoval.

Lia si k němu klekla a pohladila ho po tváři. „To je dobrý, lásko. Neublížím ti, ale musíš dělat, co ti řeknu, dobře? Já o tebe ještě nejsem ochotná přijít."

Elias přitakal a zavřel oči.

„Napustíme mu nejdřív ledovou vodu," navrhla jí Iryna. „Teplá by mu jenom zvýšila horečku."

„Dobře," přitakala Lia, a když k nim konečně doběhl Anton a pomohl jim Eliase dostat do domu, společně nanosili plnou káď a i se špinavým oblečením ho do ní položili. Lia si k němu tentokrát nemohla vlézt. Bála se, že by studená voda neprospěla jejímu stavu. A tak se držela u kraje a využila pomoci Iryny a Antona. Nebylo jí příjemné nechat na něj sahat někoho cizího. Zvlášť když on proti tomu nemohl protestovat, ale neměla na vybranou. Nechala je stáhnout z něj košili a Anton ho pak vysoukal i ze spodků. Iryna oblečení zabalila do prostěradla, aby se jej nemusela dotýkat, roztopila ve světnici a dala jej do hrnce vyvařit. Anton s Liou mezitím čekali, až se Eliasovi trochu srazí teplota.

Trvalo to celou věčnost. Elias po chvílích šeptal Maryino jméno a Lia se nemohla přimět přestat žárlit a zároveň se nechávala naplňovat provinilostí za to, že mu působila bolest. Kdyby to neudělala, třeba by se teď dovolával jí. Vzala si žínku a začínala mu omývat špinavá ústa. Studenou vodou to však šlo dost těžko.

„Musel Mary velmi milovat," přerušil její rozjímání Anton.

„Ano, velmi. Našel jí mrtvou jenom pár týdnů před tím, než jsme se seznámili. Ani nedostal čas pro ni pořádně truchlit a už měl mě."

„Jedna láska na první pohled nahradila jinou?"

„Ne, to ne," zakroutila hlavou. „Nebudu ti lhát. Mezi námi to nebyla láska na první pohled. Přeci jen já byla vychována k tomu, abych si o Azmariňanech myslela, že jsou bezcitní. On k tomu, aby si myslel, že Gumenky jsou zákeřné čarodějnice. Když mě k němu přivedli, pokusila jsem se ho zabít."