Plné a dokonalé štěstí ji přepadlo jen na chvíli. Když následujícího dne její chlapec doběhl k matčině sukni bez újmy. Trochu plakal, trochu si stěžoval. Ale to dovedla přejít. Auri nepatřil k těm, kteří by o svém utrpení dovedli mlčet. On to ze sebe potřeboval dostat slovy. To věděla už v jeho šesti letech. A byla naopak ráda, že se z něj nestal zatrpklý bručoun. Kostadin to však vnímal trochu jinak. Podle něj byl hoch zženštilý a potřeboval ráznou mužskou výchovu. Když to její manžel u společného oběda pronášel, Stefan se jí zadíval soucitně do očí a ona byla moc ráda, že v něm má cosi jako přítele, který dává na Auriho pozor.
Když spolu s Kostadinem o pár hodin později vycházela do patra, všimla si, jak Eliase táhne Stefan s Vasilem ven k pumpě. Trávu zdobila jinovatka a Eliasova kůže splývala s mlžnou oblohou.
„Je s podivem, že ještě nechcíp," ušklíbl se a v Lie zatrnulo. Hledala v jeho tváři sebemenší náznak, že o ní a o Eliasovi ví. „Ale je to dobře. Prozatimní vláda nás jménem našeho krále odškodní. Až jim toho sráče v Severopolu předáme."
„Předáte? Takže už se ví..." vyhrkla neuváženě.
„Jistě se těšíš, až se toho Azmariňana zbavíme, ženo," prohodil k ní. „Ano, ano... Už se to dohodlo. Za Severopolem jsou solné doly. Na začátku léta odsud vypadneme. U Belegrutu vznikne předávací místo, ať je nesrocuejeme na našem území. Ale tomu ta tvoje pěkná hlavinka nemůže rozumět." Tak až za Severopol jí ho chtějí vzít. Ta představa ji děsila. Na sever od Severopolu přebývaly jen chlad a smrt. Věděla, že teď by cestu rozhodně nepřežil. Nikdo by ji v tomhle stavu nepřežil.
Společně došli do ložnice a Kostadin se začal svlékat. Pořád jí to připadalo divné. Vidět vlastního muže nahého. Ten člověk byl pro ni totiž zároveň cizinec. Takový, jakému by se za jiných okolností oklikou vyhla. „Svlékni se," vybídl ji, když si všiml, že jen stojí a kouká. Otočila se k němu zády a začala si rozvazovat živůtek.
„Už jsi krvácela?" vyrušil ji svým dotazem.
„Ano, muži," odvětila mu.
„Příště to chci vědět hned," nakázal jí.
„Ano, muži," opakovala se.
Pak k ní spravil pár kroků. Úplně nahý si začal povzbuzovat rytmickými pohyby úd a u toho jí vytkl, že jí to strašně dlouho trvá. Lia se rozpomněla, jak před ní na posteli klečel Elias. Jak se jej dotýkala, jak viděla ten bolestně toužebný pohled. Mezi nohama v tu chvíli ucítila chvění. Z té vzpomínky začala vlhnout a to bylo jen dobře. I když se jí bude dotýkat její muž, její myšlenky budou u něj. Stáhla ze sebe oblečení a lehla si na postel. Na záda. S Eliasem to dělávala na zádech. Pak si k ní Kostadin přiklekl a řekl: „Vystrč jazyk."
A Lia zavřela oči a udělala, co po ní chtěl. Pak ucítila prudkou bolest na jazyku. Přicvakl jí na něj skřipec. Okamžitě jí vystřelila ruka k ústům a chtěla jej sundat. On jí ale zadržel. „Ruce nad hlavu," řekl. A ona měla co dělat, aby ho poslechla. Nehybně jej sledovala, jak ze svého cestovního vaku vytahuje pouta a secvakává jí ruce. „Takhle se ti to líbí, viď. Hezky na řetězu," řekl. Pak jí sňal z jazyku skřipec, sedl si jí na ústa a svým údem jí zajel až do krku. Pak začal přirážet. Jako by snad ani nebyla jeho žena. Jako by byla jen prázdná nádoba na jeho potěchu. Snažila se povolit krk, aby jí moc neublížil. Přesto, když přestal věnovat pozornost jejím ústům a přesunul se mezi její nohy, ještě dlouho chroptěla. Když se do ní udělal a usnul, seběhla dolů. Ve světnici se stále svítilo. Potichu se proplížila do umývárny a vypláchla se. Otřela si slzy a vrátila se do světnice.
Kromě jejího muže tam byli všichni. Stefan jí znovu obdařil tím lítostivým pohledem a Iryna před ní postavila šálek čaje. „Nechcete si dnes zase zahrát s námi?" dotázal se jí Stefan.
„Ne," špitla. Hrdlo měla úplně vysušené. „Budu se jen dívat."
Chvíli seděla, upíjela čaj a sledovala, jak hrají. Za okny zuřila sněhová plískanice. Ve stodole musela být příšerná zima. Iryna nejspíš pochopila, kam míří očima. Usmála se na ni, nalila si malý hrnek čaje a šla s ním do chodby, kde popadla bandasku se zbytky. Na zpáteční cestě nesla hrníček v prázdné bandasce. Ukryla jej, aby si nikdo nevšiml, že Eliasovi zanesla čaj.
Když Auri začínal být unavený, vzala jej Lia za ruku a chtěla s ním jít do pokojíku. Na chodbě za ní však přispěchal Stefan. „Víš, já..." šeptal. „Myslel jsem na tebe. A něco jsem ti přivezl."
„Stefane," vyhrkla možná až příliš nahlas. „Tohle já přece nemůžu."
„Ale můžeš," zpod kabátu vytáhl malý balíček. „Jsou to bonbony. Karamelové. Dal bych ti něco trvalejšího, ale nejsem takový blázen, abych to riskoval. Neboj. Jenom chci, abys věděla, že jsem na tvé straně," naklonil se k ní a pohladil ji po tváři. Ten dotyk nebyl Lie příjemný. Žádný dotek jí poslední dobou nemohl být příjemný, proto se od něj oddtáhla.
„Věříš mi?" zašeptal rozpačitě.
„Na celém světě věřím jen jedné osobě," odpověděla mu.
„Hádám, že sobě," zasmál se zklamaně.
„Sobě?" zopakovala po něm. To slovo vyplivla. Přivolávalo hořkost na jazyku.
„Tak komu?" vyptával se.
„Někomu, kdo tady pro mě teď není," odpověděla. Skutečně tam pro ni nebyl. Nemohl být. Omdlíval ve stodole bolestí a zimou.
ČTEŠ
Nechtěný dar (18+)
Romance„Potřebuji ujištění," řekla. „Jaké?" nechápal. „Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek. „Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnějš...
