Nechtěný dar (18+)

137. Klíč od pokoje (E)

 O pár dnů později se konečně oba odhodlali vyjít z domu. Společně s celou domácností, teple oblečení vyšli z domu. Elias se opíral o hůl a druhou rukou svíral Liinu dlaň. Nebe nad nimi se zatahovalo a mrholilo. Od úst šel chlad. Sotva vyšli, lidé se zastavovali a ukazovali si na ně. Elias měl pocit, že každou chvíli někdo vytáhne zbraň a zastřelí ho. Lia na něm ten strach poznala, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Jakási žena při tom pohledu spráskla rukama. Ušli sotva pár kroků, když jim zastoupil cestu jakýsi tmavovlasý muž, to už se i Lia lekla a přitiskla se k Eliasovi, až zavrávoral.

„Nepotřebujete nějak pomoct?" tázal se Dahlii, ale namísto ní mu odpověděl Anton. „Ne, nepotřebuje pomoct. A teď byste nám mohl laskavě uhnout z cesty."

Mladík už však zahlédl, jak se před ním skrývá u Eliase a došlo mu, že jí zrovna před ním chránit nemusí.

„Na tohle si budete muset zvyknout," oznámil jim Anton, když se znovu dali do kroku. Směřovali k obřadní hale, kde se konaly gumenské svatby, aby si domluvili termín. Sunuli se pomalým tempem, Elias si vychutnával čerstvý vzduch, ale především Dahliinu volnost. Viděl, jak se zvědavě a plaše rozhlíží kolem, jak nasává vůně ze stánků s jídlem a užasle hledí na ručně malované šátky. Vdané ženy tu nosívaly vlasy skryté a i ona si zřejmě představovala, že tuhle povinnost převezme. Konec konců kdysi to tak jistě také musela dělávat. Nyní měla ty svoje husté žíně spletené do dlouhého copu a kolem uší uvázaný smotaný šáteček. Vypadala s ním dost mladě, ale se všemi zakrytými vlasy bude vypadat jako dospělá žena. Jeho žena, která se bude moci sama rozhodnout, jak upravené vlasy bude nosit.

Zastavili před branou do patriarchova dómu a Anton vzal za klepadlo. Vzápětí jim přišel otevřít podivný muž působící jako kejklíř nebo šašek. Anton se před ním sklonil a Elias tak po vzoru ostatních učinil také. Muž s modře přemalovanými vlasy a perlami v uších a na podivném klobouku na něj vylekaně zíral.

„Jdeme se k vám dohodnout na svatbě," zahlásil Anton.

„Ale já teď nemám moc volných termínů," chtěl jim zavřít dveře před nosem, když Anton chytil dveře. „Mladí si klidně počkají. Hlavně, když je oddáte. Tady děvečka si zaslouží být počestnou ženou."

„A to jí mám dát tomu Azmariňanovi?" ukázal na něj, protože si nebyl jistý, jestli není ženichem Kieran.

„Přeji si vzít toho Azmariňana za svého muže," oznámila na to rozhodně Lia ještě stále udýchaná z té námahy, kterou vynaložila, aby prošla městem.

„Neoddávám pomatené bývalé otrokyně," zakroutil nad tím hlavou. „Nenechám si na hlavu seslat boží hněv."

Elias nevěděl, zda jí k tomu vedly bolesti, únava nebo strach, ale vzápětí zahlédl, jak si kleká na zem, bere starého muže za ruku a líbá prsten na ní. „Prosím. Já byla vždy poslušná božích kázání."

To už Elias nevydržel: „Pojď Dahl," oslovil ji, protože věděl, že by jí tak měl na veřejnosti oslovovat. „třeba najdeme někoho jiného, kdo nás oddá. Omlouváme se, že jsme obtěžovali," sklopil zrak. Natáhl k ní ruku a zapřel se o hůl, aby jí pomohl vstát. Všiml si, že Lie kanou z očí slzy. „To nic," pokusil se ji utišit. „Nějak to zvládneme. Vždyť mi už rodina jsme. Jsme živí, zdraví a svobodní. A to taky hodně znamená."

Lia přitakala a stoupla si vedle něj. Už se chystali odejít, když na ně patriarcha zavolal: „Tak dobře. Za týden v neděli ve dvanáct. Pak je to možné až za dvě neděle. Přijetí víry po tom Azmariňanovi žádat nebudu, ale očekávám, že odpřísáhne, že přijme stejný posmrtný život jako ta dívka."