Nechtěný dar (18+)

60. To, co jsem cítila k Jackovi (D)

 Do stodoly se vrátila rychle. Tak rychle, jak jí to dovolovala mokrá zmrzlá suknice. Elias si hned všiml bláta, které zasáhlo velký kus látky. Ale namísto otázek jí věnoval jen nechápavý pohled, který se vzápětí přeměnil na bolestné přivírání víček.

„Je to moje chyba, Elio. Poslala jsem Antona do tvého bytu. Chtěla jsem, aby mi přinesl Jackův přívěšek a..."

„Lio," zabědoval a v jeho hlase poznala rozčílení i lítost zároveň.

„Nedošlo mi, že to nepochopí," dořekla. „Ale neudá nás. Slíbil mi to. Jenom nám už asi nepomůže," představa, že odteď nebude moci Eliase dostat do tepla v domě jí roztřásla hlas. Pak se k němu sklonila a chtěla se podívat, jak Anton Eliasovi ublížil, ale on odhadl její úmysly a začal se od ní odtahovat.

„Promiň, já..." zašeptala. Najednou ji napadlo, jak jednoduché by to bylo, kdyby teď přišel trest za její lehkovážnost. Kdyby ji svázal, uložil vedle sebe do postele, přikryl peřinou a celý večer by na ni nepromluvil. Potřebovala tu jeho mrzutou starostlivost. Byla to jediná jeho rozčílená reakce, kterou znala. „Vím, že se na mě zlobíš, ale ráda bych se ti na to podívala a nějak ti ulevila."

Elias k ní pomalu vzhlédl, pak sklopil zrak a nechal ji stáhnout podvlíkačky. Lie ušel roztřesený povzdech. Kůži měl v těch místech zarudlou a podrážka zanechala pár oděrek a pomalu se tvořící otok. Zašla do domu pro kousek látky a vymáchala ho u studny v ledové vodě. Pak mu jej přiložila k údu. Eliasovi ušel prudký vzdech. Byla to její chyba. Celá tahle situace byla její chyba. „Asi se vrátím už do domu," řekla a popadla vak s řetízkem a knihou, když ji zarazil: „Nechoď." Otočila se, nejspíš čekala, že ještě něco dodá. Ale víc neřekl. Strnule na ni hleděl, oči jako dvě mrazem zamrzlé okna. Přesto ho poslechla. Vždycky by ho poslechla. Ne protože musela, ale protože chtěla. Chtěla činit to, co chtěl on. Dát mu alespoň trochu kontroly, kterou on dříve tajně dávkoval jí. Usedla znovu vedle něj a začala jej hladit po tváři. Elias zavřel oči. Ústa měl sevřená do bolestivého úšklebku. Až po dlouhé době, když jí jeho tvář začala mizet s přicházející nocí ve tmě, na ni konečně promluvil: „Nezlobím se na tebe. Vím, jak moc ti na Jackovi záleželo, a proto chápu, že jsi tam Antona poslala. Já jenom..." zarazil se. Čekala, že si jen rozmyslí slova a bude pokračovat, ale on si to najednou rozmyslel úplně. „Na tom nezáleží. Je to hloupost."

„Tak dobře," přikývla a začala jej hladit po tváři. Snažila se na něj usmívat, i když jí v hlavě vířily starosti. Přesto mu nedovedla dodat ani trochu radosti. Pod jejím dotekem se zničehonic rozbrečel.

„Šššš...." zašeptala k němu. Tak moc si přála ho obejmout. A tak moc ji zhrozil pohled na zničeného muže, který býval vojákem a na vlastní oči viděl hrůzy války i pracovního tábora.

„Prosím nedívej se na mě, Lio," řekl roztřeseným hlasem. „Nechci před tebou takhle vypadat."

„Nechceš, abych viděla, že jsi taky jenom člověk?"

„Jsem muž, Lio. Voják. Neměl bych se takhle složit. A už vůbec bych tě neměl nechat mě utěšovat."

„Tak to mám štěstí, že proti tomu nic nezmůžeš," odvětila mu a dotkla se jeho uslzené tváře. „Víš, já nechtěla, aby se tam vrátil jen pro ten řetízek. Chtěla jsem ještě něco jiného."

„A co?" zeptal se jí a přitom zaslechla, jak popotahuje a pokouší se dát do kupy.

„Tu pohádkovou knížku, co jsi mi dal."

Slyšela, jak se znovu roztřásl a pokoušel se zbrzdit nový příval slz, „Páni, ty mě chceš úplně zničit, Lio," zasmál se trpce.

„Víš, co bych s tebou chtěla dělat? Chtěla bych, abys mě objal a pevně sevřel. A taky bych chtěla slyšet zvuk tvých bot klapajících po dřevěné podlaze. A chtěla bych toho ještě tisíckrát víc. Věci, které teď nemůžu vyslovit nahlas, ale to neznamená, že bych si je, kdybych jich byla schopná, nepřála."

Elias znovu popotáhl. „Předtím, když jsem ti neřekl to, co jsem chtěl... Žárlil jsem. Vím, že je to příšerné, žárlit na někoho, kdo už je dávno mrtvý, Lio. A omlouvám se za to. Ale stále mám pocit, že kdyby se tenkrát vrátil Jack domů a tebe přidělili jemu, byl by pro tebe lepší. Byl by míň mrzutý a ty by ses ho tolik nebála. A ani Anton by se při příchodu do jeho domu tolik nevyděsil. Nedovedu slovy popsat, jak moc tě miluji, ale mám dojem, že on by to dovedl. Vždycky by věděl, co říct. On by tě víc podpořil. Já to nedovedu. I teď, když vím, že se tě už zítra bude dotýkat ta svině. Jen si to představuji a utápím se v tom, že s tím nemůžu nic udělat."

„To, co cítím k tobě, je jiné, než to, co jsem cítila k Jackovi. To přiznávám. Ale není to nijak méněcenné. Mé srdce dovede bít stejně silně pro vás oba a vždycky pro vás oba bít bude. Jack je moje minulost, ale ty jsi moje současnost a dokud budu moci, budu bojovat o to, abys byl moje budoucnost, Elio," vysvětlila mu dojatě.

„Já..." vykoktal na to. „Nechci, aby sis myslela, že zpochybňuji tvoje city. Nevím, kde se ve mně tahle příšerně hloupá nejistota bere."

„Nemyslím si to, miláčku," zakroutila hlavou, „myslím si, že sis prošel peklem a v takových chvílích člověka napadají různé ošklivé věci. Znám to moc dobře."

„Stále tě napadají ošklivé věci o mě?"

„Stále mě děsí, když na mě zvýšíš hlas. A nejspíš trochu víc, než by mělo," přiznala. „A taky vím, že kdyby ses teď mohl hýbat a udělal nějaký prudký pohyb, rozbušilo by se mi srdce. Ale to je v pořádku, v hloubi duše vím, že jsem u tebe v bezpečí. Jen mojí hlavě občas trvá si to uvědomit. Stejně jako ta tvoje vytvořila něco, co je úplně stejný klam. Máme prostě oba svoje bolístky."

„Už jsem ti řekl, že jsi nejchytřejší dívka, kterou jsem kdy poznal," odpověděl na to s obdivem. Lia se usmála a políbila jej na zarostlou tvář. „Klidně ty slzy nech téct. Aspoň se ti uleví," zašeptala a viděla, jak se mu po tváři spouští provazce slané vody.

Než jej opustila, popadla namočenou látku a vak s knihou a řetízkem. Pak jej naposledy políbila na tvář. Tvrdě spal, ale ona si byla tak nějak jistá, že tu pusu vnímá. Irynu našla v kuchyni, seděla u stolu a pletla.

„Proč jsi ještě nešla spát?" dotázala se jí.

„Chtěla jsem se paní zeptat, co se to stalo s panem Dimitrovem. Odcházel odsud tak naštvaný."

„Pan Dimitrov a já jsme měli drobnou neshodu," přiznala. „Ale není to nic, co by nás nějak ohrozilo."

Na to Iryna zpola přesvědčeně přikývla. „Určitě se už moc těšíte na svého synka."

„Ano, moc," přitakala Lia. V hloubi duše však byla nešťastná z toho, že tohle štěstí bude jen polovičaté, stejně jako bylo polovičaté doteď. Mohla mít u sebe Auriho, nemohla mít Eliase. Mohla mít Eliase, nemohla mít Auriho.