Nechtěný dar (18+)

33. Potřebuji tě (D)

 Vidět Auriho pro ni mělo hořkosladkou příchuť. To vymodlené dítko k smrti milovala a proto jí bolelo, když na jeho hubeném krčku viděla odřeniny od provazu a jeho kulatá tvářička se zešpičatěla hladem. Dala mu většinu jídla, které jí Elias přinesl. Řekla chlapci, ať si vezme především on. Že ona nestrádá. Auri si musel všimnout všech modřin v její tváři a na jejím krku, ale byl ještě bláhové dítě a dal se přemluvit. Jen sem tam snědla sousto, aby jej nerozčílila. A pak poslouchala, jak jí synek vypráví o táboře. O latrínách, které musel každý den čistit. O hladu a žízni, které jej trápily. O tom, jak je jednou za týden všechny naženou do hloučku a polévají je ledovou vodou, aby je umyli. Neposlouchalo se jí to snadno. Nejraději by snesla mnohem víc bolesti, jen aby on už nemusel snášet žádnou. Vždyť byl ještě maličký. Teprve pětiletý. Měl si hrát a jedinou jeho povinností mělo být chodívat na louku pást husy. Ale současně cítila obrovskou radost a úlevu. Potvrdilo se jí, že Elias dostál svému slovu. Že se o něj stará, že mu nosí jídlo, že je pro ni stále ochotný riskovat. A když jej viděla, tak zničeného tím, co jí prováděl, nemohla jinak, než jej začít utěšovat. Až příliš jej milovala na to, aby vůči němu zůstala zatvrzelá.

Když jej následujícího dne odváděl, nechal jí ho v náručí než mu kolem krku nasadil smyčku. Měla chuť křičet a dát se do pláče, ale ovládla se. Pro Auriho i pro Eliase. Další odpoledne přišel Elias už sám. Odvázal ji, položil ji na postel a přikryl. Pak jí donesl večeři a začal ji krmit.

„Jak jsi se dnes měl?" zeptala se ho opatrně a on se na ni užasle zahleděl.

Pak však odpověděl. „Dalo se to."

„Chyběla jsem ti?" dotázala se znovu. Chtěla mezi nimi zbořit tu vysokou zeď a vrátit se zpět do těch radostných chvil s ním. Elias se zatvářil rozpačitě a ona na něj ještě víc přitlačila: „Protože ty jsi mi chyběl moc."

„Vím, o co se snažíš," zarazil ji.

„Tak proč mi nepomůžeš, lásko," usmála se na něj.

„Protože..." ušlo mu z úst. Zahleděl se jí do očí a zajel jí dlaní do vlasů. Pod jeho dotekem slastně přivřela oči. „Protože vím, že ti zase ublížím."

„Ublížil mi ten zlý muž. Ublížil nám oběma. Ty ses o mě postaral. Pořád se o mě staráš."

Zakroutil hlavou. „To já tě tu držím. To já tě mučím."

„Byla jsem vysílená a zničená. Nemyslela jsem to tak..."

„A teď tě ještě nutím se mi omlouvat," odtáhl se od ní.

„Mnohem víc mi ubližuješ tím svým odmítáním," přitlačila na něj. „Jestli mi nemůžeš projevit své city kvůli sobě, tak to udělej kvůli mně. Ztratila jsem dítě, Eliasi. Naše dítě. A... Potřebuji tě," oči se jí zalily slzami.

To už Elias nevydržel, ulehl vedle ní na postel a začal ji něžně hladit po tváři a šíji. „Jsem tady, miláčku. Jsem tady." A ona mu zabořila tvář do košile a úlevně usnula.

Následující dva volné dny prožili v klidu. Četli si a Elias opět projevil zájem učit se gumensky. A k jejímu překvapení mu to začalo jít. Možná proto, že se na to víc soustředil. Víc mu záleželo na tom, aby jí porozuměl. Dokonce se pokoušel s ní sám konverzovat gumensky. Ale když si nemohl vzpomenout na nějaké slůvko, sdělil jí ho azmarinsky. Těšilo jí to. Opět si moci s někým promluvit ve svém jazyce a zároveň cítit, že má v něčem oproti němu navrch. V jejích očích to z ní činilo jemu rovnou. Aspoň o maličký kousek a na pár sekund.

Když se v pondělí ráno museli rozloučit, políbil ji před odchodem na ústa. Nikoli žádostivě, ale jemně. Zamilovaně. Po práci jí pak přinesl květiny. Už se bála, že se jich od něj nikdy nedočká, ale on domů přitáhl celý trs levandule.

„Takhle se usuší," oznámil jí a část ubral. „Můžeme jí sem pak zavěsit a bude to tu krásně vonět."

Ten zbytek umístil do vázy, kde kvetl ještě po týdnu. To už se konečně začínala cítit trochu lépe. „Mohli bychom to zase zkusit," oznámila mu nejistě.

„Tak dobře," přitakal. „Ale kdybys začala mít bolesti, tak stačí jediné slovo a já toho nechám."

„Děkuju," usmála se na něj a sledovala jej, jak se pomalu svléká. Když před ní byl dočista nahý, stáhl z ní košili, ulehl vedle ní a něžně se jí dotýkal. Vzal její ruku a položil si ji mezi nohy. A ona se začala dotýkat jeho. Vzdychla a on se na okamžik zarazil. „Dobrý?" dotázal se jí gumensky.

„Dobrý," opakovala po něm. Pak se na ni přitiskl a vnikl do ní. Po pár tempech toho však museli nechat. „Eliasi, přestaň prosím," zarazila jej a on z ní k její úlevě okamžitě slezl.

„Pořád to bolí?" zeptal se.

„Jestli to musíme udělat, tak to vydržím. Jen to prosím udělej rychle."

Elias zakroutil hlavou. „Počkáme ještě do zítřka."

Ani dalšího dne jí to nebylo příjemné, ale vydržela to. „To nevadí, miláčku. Zvládnu to. Vím, že to musíme udělat, abychom měli víc času," odpovídala na jeho starostlivý pohled. Mohla mít o rok víc. Pokud se to dítě nenarodí předčasně, přijde na svět někdy ve třináctém měsíci ode dne, kdy jí předali Eliasovi. Příští léto. A do té doby musel Elias najít někoho, kdo jim pomůže se dostat z města. A když se to nepodaří, stále tu byla šance, že Lightmond padne a ona se shledá s oběma svými dítky. Jenom Eliase tím ztratí.

Po pár dnech naštěstí bolest polevila, a ona se mohla víc uvolnit. Od chvíle, kdy to Eliasovi radostně sdělila, trávili prakticky veškerý společný čas v posteli. Hráli si jako malé děti. Nespěchali na to. Chtěli si to oba užít. Občas jí přitom podložil mokrou osuškou, aby jí ulevil od bolesti v zádech. Někdy jí dokonce mazal měsíčkovou mastí, ale nemohl to dělat často. Někdo by si všiml, že jí nakupuje až moc. Často to dělávali obráceně, Ona si mu lehla na hruď a on do ní pomalu pronikal. A u toho se smáli, povídali si a vzdychali, než jeho stisk zesílil a pak už si moc povídat nedovedli. Potřebovali to. Tu radost. Jako by tušili, že se jim jí někdo brzy rozhodne zkazit.

Na začátku podzimu, téměř tři měsíce po Dahliině příchodu do Eliasova domu přišel lístek od Prospera. Rozhodl se Eliase znovu navštívit.