Nechtěný dar (18+)

30. Nech mě prosím umřít (E)

 „Tvá děvka byla neposlušná," oznámil mu ve dveřích Palperoth. „Za ten plod máš u mě flašku vína."

Flašku vína... Natolik si cenil Eliasovo a Dahliino dítě. Když vešel dovnitř, měl co dělat, aby celý pokoj nerozmlátil na padrť. Našel ji tam ležet v kaluži krve s tím zárodkem u jejích nohou. Zbitou a k smrti vyděšenou. Dokonce jej v tu chvíli napadlo, že by vzal revolver a Palperotha zastřelil. Nedovedl si představit, že před ním teď bude předstírat, že se nic nestalo. Stalo... Stalo se toho hodně. Málem o Liu přišel. Byla úplně bez sebe, vyčerpaná ze ztráty krve a přesto ji ráno znovu připoutal k nebesům, vanu vymyl a všechno, co bylo zašpiněné opláchl nebo schoval do pokladny. Znovu ji sundal až před Merrickem a předstíral, že tam visela celou noc. Naschvál neroztáhl okna, aby si nevšiml omytých ran, a doufal, že je takovým idiotem, za jakého jej pokládal. Po práci zašel pro doktora a ten pouze potvrdil ztrátu plodu, zaznamenal si ji do archu a zmizel. Stačilo mu vidět tu krev všude po podlaze.

„Budu tě muset přivázat k židli," oznámil jí Elias následující ráno a hladil ji při tom po vlasech. Nechtěl to udělat, ale musel. Lia k němu jenom unaveně vzhlédla a tím jej přesvědčila, že činí správně. Nemohl už dál dovolit, aby ji Merrick tahal do umývárny. Potřebovala klid. Opatrně ji vzal a připásal jí za ruce i za nohy. „Odpoledne tě zase odvážu, lásko," zašeptal k ní. Věděl, že jí ta tvrdá židle nemůže být na zhmožděnou kůži příjemná.

Nevěděl, jak dlouho má čekat, než se dá trochu dohromady. Jistě musel čekat, až přestane krvácet. Ale pak už musel jednat. Sám sobě se sobě hnusil za to, že na to myslí tak brzy. Jenže jestli nestihne teď znovu otěhotnět, nebude podle azmarinské mluvy na konci roku „prokazatelně březí" a v takovém případě... Ne... Nechtěl ani pomyslet na to, co by se v takovém případě muselo stát.

Když po pěti dnech přestala krvácet, vyšlo to právě na jeden z Eliasových volných dnů. Osmělil se, aby to udělal. Otočil ji na záda a roztáhl jí nohy.

„Co to děláš, Eliasi?" zeptala se jej udiveně, ale on jí neodpověděl. Začal jí líbat prsa a postupně se přesouval dolů. Avšak ona s ním nechtěla spolupracovat, křičela jako když jí na nože berou. „Eliasi, nech toho. Prosím tě. To bolí. Moc to bolí." A to ještě ani nebyl uvnitř. Bolelo ji už jenom to, že ji dráždil. Navzdory tomu nepřestával. Ruce ji přitiskl k polštáři a vnikal do ní, dokud se neudělal. Pak vstal a usadil se v přípravně na zem. Strašně se za sebe styděl. Když se vrátil, spala. Usnula vysílením. Pohladil ji po vlasech a přikryl ji peřinou. Ten den to udělal ještě jednou. To už jí ruce svázal okovy. A ona jej znovu prosila a pokoušela se mu vyprostit. V noci si lehl na zem. Slyšel, jak křičí ze spaní. Měla noční můry. Vstal, usadil se vedle ní na postel a položil jí dlaň na ruku. „Miláčku, probuď se," zatřásl s ní něžně, ale sotva to udělal, tak se od něj začala sápat pryč.

„Šššš... To je v pořádku. Už na tebe nesahám," řekl a vrátil se na zem. Následujícího rána se jí opět zmocnil. Tentokrát se udělala. Cítil to, ale radost mu to nepřineslo. Bolelo jí to a začala z ní znovu téct krev. Dodělal, co musel, přivázal ji k židli a odešel. Když se vrátil, byla vzhůru, ale z jeho příchodu se neradovala. Naopak. Roztřeseně klopila zrak. Byl vyčerpaný. Unavený z práce. Znechucený sám sebou. Vzal jeden z náhubků a vrazil jí ho do úst. Nezáleželo mu na tom, že je poblíž stále Merrick. Odpoutal ji, dotáhl ji na zem vedle postele a začal se na ni sápat. Sluha chvíli postával poblíž a sledoval jeho počínání. „Chceš se něčemu přiučit?" předstíral uchechtnutí. „Co kdybys namísto toho zašel vycídit příbory.

„A pak můžu do hospody?" vyhrkl sluha, ale nepůsobil, že by se chystal ochotně odejít.

„Pak si jdi třeba do pekla," hodil po něm zlaťák a sluha neochotně zmizel. Až poté do Dahlii vnikl.

V noci měla zase zlé sny, ale on už jí z nich nevyrušil. Zacpal si uši polštářem. Následujícího dne už se nevzpouzela, pouze roztáhla nohy a zřetelně mu dala najevo, že nestojí o to, aby se jí dotýkal a byl k ní něžný. Sotva se dotkl jejího ňadra, odvrátila hlavu. Nenáviděla ho. Jistě ho nenáviděla. Ta láska, kterou k němu cítila, nemohla mít dlouhého trvání. Když se následujícího večera vrátil, vyhodil uvadlé květiny, vylil vodu a vázu uklidil. Pak ji položil na postel a zašel pro večeři. Ona ale nechtěla otevřít ústa.

„Musíš něco sníst. Jsi pořád slabá," domlouval jí.

„Nech mě prosím umřít," zaslechl ji šeptat.

Elias na okamžik nemohl popadnout dech. Položil talíř na stolek, sedl si na zem, opřel se o postel a sklopil hlavu do dlaní. Pak vstal a usedl vedle ní. Chvěla se a klopila oči.

„Podívej se na mě," přikázal jí pevným hlasem, a když tak neučinila, svůj rozkaz zopakoval. „Tak se na mě sakra podívej!"

Její černé oči k němu pomalu zamířily. „Proč mi to děláš?" zeptala se ho.

„Protože tě nemůžu nechat umřít. Jestli za devět měsíců nebudeš těhotná, budu tě muset zastřelit," hlas se mu zachvěl. „Nemůžu to udělat. Klidně mě nenáviď, ale ty nezemřeš. Nikdy tě nenechám zemřít. Rozumíš!"

„Takže mě raději budeš mučit?" dotázala se ho po dlouhém mlčení.

„Udělám, co je třeba. Když nebudeš jíst, nebude jíst ani Auri," nepamatoval si, že by jí kdy řekl něco tak ostrého. Vyšlo to z něj samo. Byl zvyklý se chovat přísně. I na frontě zadával tresty. Očekával, že si vezme sousto, ale ona se namísto toho rozplakala. Vzal jí do náruče, přivázal ji na zem k posteli a sešel dolů k Merrickovi. Ještě se u něj svítilo. Neodešel do hospody.

„Můžu dál?" dotázal se ho, jako by mu to tam nepatřilo.

„Pán něco potřebuje?"

„Společnost," odvětil a zamával před ním dřevěnou krabičkou se šachy.

„Pán mě zase porazí."

„Ale taky tě platí," ušklíbl se, usedl ke stolu a nechal si nalít víno.

„Pán má těžký den?"

„To by ses divil."

„To ta panička od bankéře?"

Přitakal, „Taky. To víš, naše Mary byla naše Mary."

„Paní byla moc milá."

„Ano, to byla. Je smutné, že už na ni vzpomínáme jenom my dva."

Společně si přiťukli a dali se do hry. „A co ty? Nikdy si neuvažoval o tom, že se oženíš?"

Merrick zrudl a Eliase obvykle bavilo si z něj utahovat, ale tentokrát to nějak nezabíralo. „Dobře děláš," usmál se. „Ženy nádherná stvoření a méně komplikovaná, než si kdekdo myslí. Ale člověk jim rychle propadne, přilne k nim, a pak když o ně přijde..." hodil do sebe víno. „Věř mi, mám s tím bohatou zkušenost. Nepřišel jsem jenom o Mary, jako malý jsem přišel o matku," najednou mu došlo, jak moc přestřelil, když to Lie řekl. Byla vyčerpaná a v bolestech a on udělal to nejhorší, co mohl. Trýznil jí tím, že jí připomněl, že by mohla ztratit tu jedinou věc, kvůli které byla ještě teď naživu. „Co kdybychom vyrazili do hospody," poplácal ho po rameni. Byl odhodlaný se zpít do němoty a s ránem se rovnou z hospody odkutálet do práce. Nemohl se za ní vrátit. Nemohl se jí podívat do očí. Zradil ji.