Nechtěný dar (18+)

127. Jsi doma, lásko (A)

 Všechno důkladně zařídil. Sehnal dostatek alkoholu, dokonce i makové mléko. Před východem slunce přivezl před popraviště na náměstí svůj obchodní povoz a na něj dal seno a deku, na níž kluka položí. K ruce si vzal Kierana a Emery s Nikolayem. Ti dva už ve městě pracovali a proto se nemohli zdržet příliš dlouho, ale aspoň na vůz mu ho dotáhnout pomůžou. Anton byl svým vlastním pánem a dnes výdělek oželel. Iryna celou noc zůstala u Dahlii, ale tvrdila, že po koupeli ihned usnula. Aby taky ne, byla úplně vyčerpaná. I ráno, když odcházel, spala.

U popraviště se za rozbřesku srotily davy. Podívat se přišli i lidé, kteří se do soudní síně nedostali. Když Eliase přiváděli, někteří z nich po něm házeli shnilé ovoce nebo zeleninu. V některých Gumenech stále přetrvávala zášť vůči Azmariňanům. Do Stakarina přijeli proto, že už nechtěli být součástí války. Ale Azmariňané jim válku připomínali.

Všichni čtyři si stoupli hned k pódiu, aby Elias hned viděl, že tam na něj čekají. A když vstoupal ke karabáči, Anton na něj křikl: „Jsme tady, kluku. Vezmeme tě domů."

Elias přitakal, „děkuju," zašeptal azmarinsky. Bylo to jedno z mála slov, která Anton v tom jazyce znal. Pak se kluk nechal připoutat a vzduchem se nesla první rána, která prosekla špinavou košili. U dvaceti už se Eliasovi podlamovala kolena a pokoušel se přitisknout ke dřevu, kolem nějž mu přicvakli ruce. Anton si všiml, že Emery pláče a Nikolay ji objímá kolem ramen a šeptá jí tišící slova. Se čtyřicátou ranou už jen bezvládně vysel a z úst mu vycházel slabý křik. Když dopadla padesátá, cáry košile mu splývaly z těla. Anton čekal, až stráže Eliase odvážou, a pak s Kieranem vyskočil nahoru.

„Dostaneme tě odsud, kluku," řekl mu a pohladil ho po vlasech.

„Moc mě to mrzí," zašeptal Elias. „Všechno mě to moc mrzí."

„My víme, kluku. Vždyť my víme," ujistil ho. Pak ho opatrně snesli z pódia a uložili na vůz. Emery s Nikolayem a Kieranem si vylezli k němu. Anton se chopil opratí a vyrazil k domu.

Iryna už jim běžela naproti ze dveří. „Připravila jsem mu horkou vodu," spravila je o svém počínání. „Nejdřív ho umyjeme a pak mu ošetříme rány." Zahleděla se na Eliasovo bezvládné tělo a krev stékající mu ze zad. A taky zaslechla, jak slabě mumlá.

„Kluk je trochu upovídanej," objasnil jí Anton. „Ale vono ho to přejde."

Popadli cípy deky a nesli ho v ní nahoru a do umývárny.

„Kierane, běž za děvečkou. Ať tam není sama," zaúkoloval chlapce, když Emery s Nikolayem odešli. Pak po dlouhém úsilí dostali Eliase do vody. Sotva se voda dotkla jeho zbrázděné kůže, vyšlo z něj přidušené zaúpění. Anton mu sundal zbytek košile, Iryna mezitím popadla mýdlo a žíňku a začala mu omývat rány.

„Omlouvám se. Já vím, že jsem zrůda," zaslechl ho mezi bolestným kňučením říkat Anton. Nevěděl, co na to říct. A tak raději mlčel. Půjčil si od Iryny mýdlo a pomáhal jí. Opatrně z něj stáhly kalhoty a Anton se pokoušel co nejcitelněji pomoci Eliasovi se očistit.

„Doufám, že tohle bude někdo dělat pro mě, až budu starej," zažertoval, aby odlechčil situaci, a za to sklidil Irynin moralizující pohled. Pak vypustili špinavou vodu a zabalili Eliase do prostěradla, ve kterém ho ve dvou pomalu táhli do pokoje k Dahlii. Sotva ho tmavovláska zahlédla, celá se roztřásla a jen, co jej položili vedle ní, ho začala hladit po vlasech a líbat na čelo, na tvář i na ústa. „Jsi doma, lásko," zašeptala k němu.

Elias slabě otevřel oči: „Omlouvám se," zašeptal znovu a dal se do pláče. „Strašně mě to mrzí."

„Teď na to nemysli, Elio."

„Budeme mu ty rány muset ještě pro jistotu vyčistit alkoholem," oznámil Anton a natáhl se po plátně a alkoholu.

„Počkejte," zarazila je. „Pomožte mi si sednout."

Iryna obešla postel a pomohla jí. Lia si sedla na polštář pod Eliasovou hlavou a položila si jej na klín. „Kierane, dojdi prosím pro vařečku."

Chlapec se vzápětí vrátil a ona ji omotala látkou a namočila do alkoholu. „Skousni to, lásko," laskavě poručila Eliasovi a ten ji poslechl a skousl rukojeť. Pak ho začala hladit po umytých vlasech. „Můžeme."