Nechtěný dar (18+)

19. Vím, co tam píšeš (E)

 Práce v Dole přibývalo. Několik dnů v kuse přijímali nové Gumeny. Tázali se na věk, tetovali čísla. U dětí se na jména netázal. Nikdy to nedělal. U starců ano. Válka se táhla tak dlouho, že i nyní sotva se táhnoucí sešlí muži, mohli mít na krku vážné přečiny proti Azmariňanům, a proto bylo dobré je evidovat, aby v případě odhalení takového činu mohli být řádně potrestáni. Elias nikoho nešetřil. Ani při příjmu, ani při potrestání. Bez přemýšlení se chopil biče, podepsal rozsudek smrti a odevzdal jej na vyšší místa. Soucítil s těmi muži, ale ve srovnání s Dahlií pro něj byli jen čísla... Vypálená na kotníku. Jaké vypálili číslo jí si nepamatoval. Snažil se nepamatovat si na něj a nedívat se jí na nohu. To číslo je odcizovalo, ale on k ní teď měl blízko. Tak blízko jako nikdy předtím. V noci s ní uléhal a ona jej k sobě tiskla, jako by se od něj už nikdy neměla oddělit. Přes den občas upustil nějakou knihu na zem a předstíral, že to není úmyslně a že jej netěší, když ji najde pohozenou jiným způsobem. Pokud měl dobrou náladu, nechával si o té knize vyprávět. Ač jí četli už několikrát. A pak nechal Dahliu se jej ptát na slova, kterým nerozuměla. Učila se rychle. Abecedu ovládla za pár dnů. Ale zároveň věděl, že je to způsobeno i tím, že je celý den sama.

„Když je tu on," řekla a myslela tím Merricka, „někdy si ty znaky jen tak odříkávám v hlavě. Jak vypadají... Jak se vyslovují... Utíká mi tak rychleji čas než přijdeš."

„Mohla bys ho také něco přiučit," pronesl sarkasticky, „Ten pitomec se nedovede ani podepsat." a sám u stolu opatřil podpisem další listinu. Nosil si práci i domů. Přemýšlel nad tím, kolik mužů může kam přidělit, jaký trest udělit za jaký přestupek. Měl pod sebou dalších dvacet pracovníků, kteří dohlíželi na chod jediného úseku o tří stovkách mužů, z nichž kolem šedesátky byli ještě chlapci. Ten počet se stále měnil, avšak po důlním neštěstí musel nakonec bezmála padesát Gumenů „odepsat" a tím vzniklo místo pro nový nábor.

„Smím si sednout s tebou ke stolu prosím?" vyrušila jej od práce.

Elias chvíli těkal očima mezi Dahliou a prázdnou dřevěnou židlí. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad," oznámil jí. Nerad ji viděl se přibližovat k těm papírům. Obzvlášť teď, když uměla číst. Po slabikách, často si slova domýšlela, ale přeci.

„Vím, co tam píšeš," řekla opatrně jako argument.

„O tom nepochybuji," odbyl ji možná příkřeji, než chtěl. Pak si všiml, jak navzdory jeho nesouhlasu vstává, opírá se o postel a staví se na nohy. Kvapně se k ní rozeběhl, aby jí pomohl, ale ona si jeho přispěchání vyložila jinak. Klesla na zem a schoulila hlavou ke kolenům. „Prosím ne, já už budu poslušná," vyhrkla. Když se dlaní dotkl jejího ramene, roztřásla se.

„To je v pořádku, miláčku," navzdory noční únavě se pokusil o milý tón. „Šel jsem ti jenom pomoct ke stolu."

Dahlia k němu vzhlédla se slzami orosenýma očima.

„Vezmu ti polštář, aby ses mohla pohodlně posadit," vysvětlil jí, popadl polštář a hodil jej na židli. Pak vzal druhý a ten umístil na opěrku. Nakonec k ní napřáhl dlaň a ona se jí opatrně chopila, vstala a opřela se o něj, zatímco ji dovedl ke stolu. Pak jí ještě zašel přichystat čaj, rozkrájel jablko a z postele jí přinesl odloženou knihu.

„Dej mi ještě tak hodinu," řekl, usadil se zpět na své místo a dal se do vyplňování lejster.

Lia otevřela knihu a rty potichu napodobovala slovíčka. Vždy několikrát zopakovala začátek než byla schopná dočíst celé slovo, a pak několik slov než se dostala nakonec věty. Po chvíli však její hlas ustal a on si všiml, jak jej pozoruje při práci. Sleduje tu zachmuřenou vrásku, která mu sevřela čelo a soustředěný výraz v očích.

„Na co myslíš?" zeptal se jí.

„Na to, jak se těším, až tu práci doděláš," odpověděla mu. Věděl, že v tom není úplná pravda. Možná část, ale nikoli všechna. Vždy se tvářila tajnůstkářsky. Ale nevyzvídal. Uvědomil si, že v její přítomnosti sedí rád. Ač mu s ničím obzvlášť nepomáhala. Na složené ruce na stole si položila hlavu. Tmavé vlasy se jí vinuly z ramen až do pasu. Jeho košile jí byla velká a odhalovala důlek mezi vzdouvajícími se ňadry. Bylo to, jako by měl vlastní domácnost. Někoho, kdo mu nejen patří, ale patří k němu. S kým je tak přirozené zasednout večer k jednomu stolu.

Shrnul práci na stranu, zhasl svíčku na stole a odsunul Liu od stolu. Pak jí roztáhl nohy a klekl si mezi ně. Přitiskl jí mezi nohy rty i jazyk. Cítil její prsty ve vlasech, jak jej k sobě tiskne. Slyšel, jak vzdychá. Stáhl si kalhoty i podvlíkačky. Zůstal pouze v košili, stejně jako ona. Popadl ji do náručí, usedl na svou židli a posadil si ji obkročmo na klín a celý do ní vnikl. Ona kolem něj obmotala nohy, tentokrát se ona dívala jemu z výšky do očí, vzdychala a objímala jej, zatímco on do ní přirážel. Když se vzepjala, chytil jí pevněji a dobýval se do ní prudčeji, dokud se i on sám neudělal.

Utahanou jí odnesl zpět do postele, uklidil, zhasl a vplížil se vedle ní. Dahlia se k němu pod peřinou přisunula a položila si hlavu na Eliasovu hruď. „Jestli budeš někdy potřebovat mluvit o tom, co děláš... Však víš... S někým... Abys to v sobě nemusel držet."

„Jsi milá, ale s tím bych tě nikdy nechtěl zatěžovat," odvětil ihned.

„Mě to nezatěžuje, Elio," řekla. Nikdo mu tak nikdy neříkal. Tak mile. Matku ztratil jako malý kluk, Mary si na zdrobněliny nepotrpěla.

„Tak dobře, ale kdybys měla pocit, že si stěžuju víc než na co mám právo nebo kdyby ti to bylo nějak nepříjemné..." divil se sám sobě, že na to přistoupil.

„To, že o tom nebudu nic vědět, neznamená, že se to nebude dít. A pokud se něco týká lidí, na kterých mi záleží, vždycky si raději zvolím bolest před nevědomostí," promluvila k němu tak dospěle, až si před ní připadal jako malé uvztekané dítě.  „Ráda bych ti byla oporou. Obzvlášť proto, jak kvůli mně riskuješ."