Měl dojem, že to zvoral. Že měl držet hlídku a nenechat Stasi vzít ten batoh. Lia teď mohla v klidu spát, ale namísto toho se svíjela v bolestech a plakala. Ale alespoň se jej už znovu dožadovala. Už ho k sobě vpustila a chtěla, aby jí pomáhal, aby se s ní mazlil, líbal ji a hladil. A on tak činil a přitom nechal slzy kanoucí mu z očí stékat po tváři. Nestyděl se před ní projevit tu emoci. Nyní už ne. A těch emocí se v něm hýbala spousta. Radost za to, že už byli téměř v bezpečí a jejich dítka byla naživu. Smutek a vztek z její bolesti. Z toho, jak podvyživeně a zmučeně zase vypadala. Ale teď už jí směl utěšovat. Míjelo pár hodin, než se dali uprostřed poledne zase na cestu. Popojížděli pomalu, nyní už bez plachty, aby Lia měla přístup k čistému vzduchu. Elias přes ni přehodil svůj kabát, plášť i deku. Pečlivě ji zabalil a sevřel. Pokoušela se vydržet a kdykoli nabídl, že zastaví, kroutila hlavou. Přesto zastavovali. On jí nedovolil se trýznit víc, než bylo nutné. Když však zaklepal na Kierana už po sedmé, Lia ho důrazně napomenula: „Nedělej to."
„Ale, miláčku..." oslovil ji. To už se vedle něj objevil i Kieran.
„Já se do Stakarina nedostanu," oznámila mu jako hotovou věc. Po obličeji jí stékal pot.
„Ale co to povídáš, lásko... Za pár hodin jsme tam."
„Nezvládnu to, Elio," rozvzlykala se.
„Ale zvládneš..."
„Ne, nezvládnu," s dalším přívalem bolesti k sobě stiskla rty. „Praskla mi voda."
„Cože?" vyhrkl azmarinsky, ale moc dobře jí rozuměl.
„Co teď?" ušlo zmateně Kieranovi.
„Pojedeme," oznámil mu okamžitě a začal Liu přivazovat. „Chyť se opratí a jeď. Ať se tam dostaneme dřív, než začne rodit." Kieran učinil tak, jak mu řekl, a Elias ji pevně sevřel. „Zvládneš to, lásko. Neboj se. Zvládneš to. Snaž se dýchat." Lia k němu vzhlédla. Do těch modrých očí plných strachu. „Věřím ti," zašeptala, a pak se vůz rozjel.
Elias o porodu nic nevěděl. Věděl, že se dítě musí dostat ven, ale netušil, co má dělat, aby všechno proběhlo v pořádku, a jestli vůbec něco může dělat. Ta bezradnost ho ničila. Měl za to, že přivést na svět potomka bude pro něj nejradostnější událost. Netušil, že bude mít tak strašný strach o Dahliu.
„Elio..." zašeptala k němu. „Musíš se o ně postarat, prosím. Nesmíš je opustit... Prosím..."
„Postarám se o ně, miláčku. A postarám se taky o tebe," přes slzy se na ni usmál, a když začala znovu kňučet bolestí, pevně ji přivinul, pak jí vyhrul sukni a zajel dlaní do mokra mezi jejíma nohama. „Zkusím ti trochu ulevit, lásko." Prsty ji začal jemně dráždit. „Pomáhá ti to?"
„Pokračuj, prosím," zamumlala v odpověď. Oči měla pod návalem vší té bolesti zavřené. Nějakou chvíli se vydržela soustředit na to nové bolest mírnící vzrušení, ale pak si všiml, že znovu pláče.
„Chceš, abych toho nechal?"
„Chci, aby to přestalo..." odpověděla mu téměř dětským hláskem. „Já to nechci. Nechci rodit. Nezvládnu to, Elio. Bude to moc bolet."
„Zvládneš to, miláčku. Jsi moc statečná," řekl. „...Moc, moc statečná."
„Vidím město," ozval se zepředu Kieran.
„Dostal jsi mě na svobodu," zašeptala Lia a on si všiml, jak se skrze slzy usmála.
„A teď seženeme Irynu, aby ti pomohla přivést na svět naše broučky," řekl.
ČTEŠ
Nechtěný dar (18+)
Romance„Potřebuji ujištění," řekla. „Jaké?" nechápal. „Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek. „Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnějš...
