Nechtěný dar (18+)

43. Sňatek (D)

 Když vtrhli dovnitř, hned věděla, že je něco špatně. Cítila kouř, slyšela zvenčí křik a modlila se, aby přišel Elias, odvázal ji a rychle odtamtud společně utekli. Ale namísto toho se nad ní skláněli tři gumenští muži. „Jméno!" zeptal se jí jeden z nich.

„Dahlia..." vyhrkla. „Dahlia Ckakarová. Dříve Mitkovová."

„Mitkovová," opakoval jeden z nich po ní. „Byli to seveřané, a ti věděli, co to jméno v Guménii znamená. Najednou se k ní místo rozkazů chovali jinak. Jeden z nich, docela útlý, přesto s rozložitými rameny, jí sdělil: „Nic se nebojte, paní Chakarová. Vezmeme vás k vaší sestře," hodil přes ni deku a sňal jí pouta. Pak ji vzal do náručí. Ucítil, že je těhotná a s podivnou stydlivostí se otočil k ostatním: „Tahle také." Pak se znovu obrátil k ní. „Je mi to moc líto, paní Chakarová. Já jsem Stefan Toshev, jsem také ze Severopolu."

Chtěla mu něco odpovědět, být na něj milá, ale ve skutečnosti byla nešťastná. Přemáhaly jí slzy. Nikoli úlevné. Přemýšlela, kde vězí Elias. Jestli už ho zatkli nebo je už mrtvý. Auri byl snad už v bezpečí. Vzpomínka na syna ji donutila promluvit. „Mám ve městě chlapce. Auri. Je mu šest."

„Dobře, madam. Najdeme ho. Spolehněte se," nesli ji ven. Po osmi měsících znovu viděla oblohu. Byla černá. Nezářila na ní jediná hvězda. Nesli ji kamsi ulicí, kolem sebe viděla takových skupin více. Ostatní ženy nesly většinou na nosítkách, zubožené... Bez vlasů a často i bez zubů. Ona neměla v obličeji jediný šrám. Zastavili u vysokého domu na druhé straně náměstí a vnesli ji dovnitř. Hned v předsíni zahlédla známou tvář. „Dah," vyhrkla její o čtyři roky starší sestra Olga. „U všech svatých. Musela sis projít peklem, chudinko." Uložili ji do měkké postele a sestra jí pomohla se převléci do měkké košile. Dívala se jí na břicho, pak se ho dotkla. Lia mlčela. Příliš se bála cokoli říct. Až když jí přinesli teplou večeři a čaj, odvážila se jí zeptat: „Co tady děláš?"

„Přijela jsem sem s manželem. Přišel nám vzkaz, když u Obrova pařátu zajali Chakarova a tebe. Když vyrazil do Světelného města, chtěla jsem jet s ním, abych se o tebe postarala, kdybys byla naživu. Pomohl nám Kostadin Draganov. Je to vojevůdce. Moc příjemný a inteligentní člověk. Stál v čele celého nájezdu. To on vymyslel, že sem přijedeme už dnes v noci." Za okny se ozýval křik a pláč. I Dahlii bylo do breku. Přišla o Eliase a ani mu nemohla říct sbohem. Nemohla jej políbit.

„Tušili jsme, že Chakarov už je mrtvý. A tak jsme mu za jeho službu našemu vládci přislíbili tebe," vytrhla ji z přemýšlení.

„Mě?" zopakovala po ní. „Ale to ne. To já přeci..." vyhrkla.

„Potřebuješ přijít na jiné myšlenky, chudinko. A Kostadin ti ukáže, jak být znovu počestnou gumenskou ženou."

Lia se od ní odvrátila, zabořila tvář do polštáře a dala se do pláče.

O den později se boje uklidnily. Na náměstí znovu vyrostlo pódium, na které tentokrát nevodily Gumeny, ale Azmarince, a Lia se modlila, aby nezaslechla Eliasův křik. Část mužů popravovali a část pouze bičovali. Pak je odváděli znovu do vězení a další den přiváděli znovu. Párkrát se šla podívat k oknu. Bylo to zvláštní tam moci stát bez toho, aby tím někoho dostala do nebezpečí, ale Olze se to stejně nelíbilo. Nechtěla, aby ukazovala ten pupek. Lie to připadalo zvláštní, vždyť ho bude mít ještě přinejmenším tři měsíce. Ale nebyla proti sestřinu přání. Bylo jí to jedno. Vůbec všechno jí bylo od přepadnutí města jedno. Myslela jen na Auriho a Eliase. Auriho prý zachránili, jenom museli počkat, než se s ním uvidí. Na co však čekali, to netušila. Na Eliase se nikoho neptala. Nemohla.

Po čtyřech dnech však pochopila, proč se s ním nemohla vidět. Ten den jí sestra nejprve pomohla se vykoupat a následně s ní sešla do jídelny, kterou předělali na podivný nemocniční prostor. Uprostřed byla dřevěná koza. Taková, na kterou se vysazovaly ženy při porodech. Sotva Lie došlo, oč jde, chtěla odtamtud utéct, ale dva muži ji chytili. Jedním z nich byl Stefan.

„Zajděte pro patriarchu," slyšela svou sestru někomu šeptat. „Posvětí sňatek."

Vysadili ji na tu věc a přivázali jí, pak jí kdosi nalil do úst makové mléko smíchané s alkoholem. Začala usínat, ale doopravdy neusnula. Jen to pomohlo, aby se přestala vzpírat. Cítila bolest tam dole. Velkou bolest, až se dala do křiku. Zahlédla nějakou ženu odnášet od ní malý do látky zabalený balíček a omdlela. Když znovu otevřela víčka, někdo jí držel za ruku. Ale zvláštně. Byla to upocená dlaň jakéhosi muže. „Zavazuji tě poslušností vůči svému právoplatnému muži," zaslechla někoho říkat a převazovat její a tu cizí ruku.