Nechtěný dar (18+)

138. Azmarinský farář (E)

 V týdnu před gumenskou svatbou se rozhodl zajít vybavit i tu azmarinskou. V tom však nacházel mnohá úskalí, která potřeboval napřed probrat s Liou. Prvním problémem, tím méně podstatným, byl jeho zjev. Tvář mu pomalu zarůstala strništěm, na které byli možná zvyklí Gumeni, ale on si tak nepřipadal správně. Nechtěl tak předstoupit před duchovního. Tím druhým byl samotný duchovní, jistě starý muž a jistě Azmariňan. Někdo, kdo Liu už ze své podstaty musel Dahlii vyděsit. Věděl to, aniž by ho poznal. Emery mu o něm nic říct nemohla. Na rozdíl od Eliase konvertovala ke gumenské víře a do Azmarinského kostela o nedělích nechodila.

„Nemůžu věřit v Boha, který by dopustil, aby naši lidé vedli tu nekonečnou válku," svěřila se mu jednou přede všemi u večeře, když se jí tázal na to, jak to má se svou vírou.

Chtěl namítnout, že i Gumenští bohové dopustili ten léta trvající spor, ale protože se nacházeli ve společnosti šesti Gumenů, raději si tu myšlenku odpustil. Jisté bylo to, že on víru v Azmarinského boha neztratil, i když jeho myšlenky častokrát vedly stejným směrem, stejně za všechno dobré, co se v jeho životě stalo, děkoval jedinému Bohu. A teď, ve městě, které jeho kulturu upozaďovalo a odmítalo, se jí začal držet víc než dřív. I svého vzhledu se držel. Byla to součást jeho osobnosti, jednoduchost a elegance. Byl vděčný za oblečení, které dostal, ale zároveň by jej moc rád vyměnil za svůj přesně padnoucí kabátec a rovně šité vojenské kalhoty.

„Lásko?" dotázal se Lii, když spolu ve středu před svatební nedělí leželi v posteli. Tmavovláska k němu vzhlédla a namísto odpovědi se na něj jen usmála a zase mu položila hlavu na hruď. „Na něco se tě zeptám, ale prosím, neodtahuj se ode mě. Je to jen dotaz."

„Tak dobře," odpověděla tiše.

„Nevadilo by ti, kdybych se oholil?"

Nastalo ticho, Elias se bál pohnout nebo na ni sáhnout.

„Ne, nevadilo by mi to," odpověděla nakonec. „Ale ráda bych byla u toho, až se budeš holit."

„Myslíš, že se mě budeš bát?"

„Ne, nebudu se tě bát," odpověděla rozhodně, ale po chvíli znovu promluvila: „Nebudu se tě bát, když na mě budeš milý. Musíš být na mě milý, Eliasi a říkat mi, že mi neublížíš."

„Potřebuješ si tu tvář propojit s dobrými pocity..." pochopil. „Ale jestli to nechceš, nemusím to dělat."

„Chci," odpověděla mu. „Líbíš se mi bez vousů. Bez nich jsi to ty."

„Budu potřebovat břitvu," nadnesl. „Ale nevím, jestli mi ji Anton půjčí."

„Půjčí ti ji. Kdyby nechtěl, domluvím mu," začala ho hladit po krku, ramenou a břichu. Pod sebou stále cítil zbrázděnou kůži, ale už dovedl ležet i na zádech.

„Nevadí ti to?" zeptala se ho najednou k jeho údivu.

„A co, miláčku?" nechápal.

„Víš, když na tebe takhle sahám. Nikdy mě nenapadlo se tě zeptat, jestli ti hlazení nevadí. Jsi přeci muž a muži tyhle věci moc nemusí."

Elias nad tím musel zakroutit nevěřícně hlavou. Vždycky z ní vypadlo něco nečekaného: „Nevadí mi to. Je to nezvyk, to ano."

„Mary to nedělávala?"

„S Mary to bylo jiné," odpověděl.

„Jak jiné?" dotázala se nejistě. Z dob otroctví si stále uchovala ten pocit, že ho nesmí zklamat. A on byl podrážděný z toho, že se nestihl dotázat, jestli zvládne zajít za farářem dřív, než před něj postavila další překážku.