Nechtěný dar (18+)

14. Sebrali ti syna? (E)

 Ve spánku často opakovala několik gumenských nesrozumitelných slov. Přál si jim rozumět, vědět, co znamenají, ale nemohl se na ně zeptat překladatele a bál se zeptat jí. Stále je dělila hranice tajemství. Sdíleli spolu svá těla, nikoli však mysl. Když z práce přinesl pistoli, kterou vyfasoval jako přední představitel tábora, skryl ji ve chvíli, kdy ještě spala pod oblečení. Měl ji uzamknout do trezoru, ale strach z toho, že by mohl někdo vpadnout nečekaně do pokoje jej děsil. Jeho by zastřelili nebo by mu sťali hlavu, Azmariňané svoje lidi nemučili. Jí by čekala pomalejší smrt a toho ji chtěl ušetřit.

V neděli spolu hráli šachy, lépe řečeno se jí je snažil naučit, protože gumenské ženy prý měly podobné kratochvíle ve své rodné zemi zakázané, a přitom od ní vyzvídal první gumenská slůvka. Byl to ostrý jazyk, trvalo mu dlouho, než dal do kupy prosté dotázání, jak se má. Podepřel jí záda oběma polštáři, ale přesto na ní pozoroval, že jí látka dotýkající se citlivé kůže není právě příjemná. „Můžeme skončit," navrhl jí. Ale to ona nechtěla.

Přemýšlel, jak to s ní bude dělat. Chtěl být opatrný a chtěl, aby si to užila. Jenže zároveň věděl, že jeho zásluhou je to teď prakticky nesplnitelné. Záda se jí budou hojit několik měsíců, nemohl jí pořádně sevřít a procítěně přirážet. Mohl se udělat rychle bez zbytečných ohledů, to by bylo nejspíš nejlepší pro ni, ale nikoli pro jeho svědomí.

Následujícího dne večer se k tomu po týdnu odhodlal. Stáhl z ní přikrývku a řekl: „Otočím tě na záda a budu s tebou mít styk." Znělo to hloupě a on si jako hlupák připadal. Opatrně ji zvedl, podložil polštáři a roztáhl jí nohy, pak si všiml, jak mhouří oči, chtěl něco říct, když namísto něj promluvila ona: „Já vím, že nemůžu říct ne, ale jestli ti na mě záleží, mohl bys to prosím dělat jako když to neděláš z povinnosti."

Elias seděl nahý a zarudlý ve tváři přímo naproti ní. „Ovšem, miláčku," to slovo z něj vypadlo už po druhé. Netušil, co se to s ním děje. Sklonil se k jejím ústům a začal jí vášnivě líbat. Rukou jí zajel mezi nohy a dráždil jí dokud nebyla dostatečně vlhká. Poté do ní pomalu vnikl a ona mu do úst poslala sten. Chtěl jí chytit kolem ramen, ale na poslední chvíli se zarazil a objal polštář pod ní. Jak se obával, brzy začala kromě milostných vzdechů vydávat i bolestivá zaúpění. Naštěstí cítil, že není daleko od vyvrcholení a sám tak mohl přidat na tempu. Současně se napjali a jemu unikl ochraptělý sten.

Opatrně jí otočil zpět na břicho. Polštář se zašpinil, bude ho muset převléct. A nebo ne. Ať Merrick vidí, co s ní i přes její stav provádí. Znovu jí přiložil k zádům obklad. „Bolelo to hodně," zeptal se jí.

„Ani ne," odpověděla. Věděl, že lže. „Chceš už jít spát?" dotázal se, protože zahlédl, jak se jí klíží oči, ale než mu stihla odpovědět, usnula.

Probudila jej uprostřed noci. Plakala ze spánku. Opakovala gumenská slova a pak zničehonic azmarinská. „Nechte ho, prosím nechte ho! Neberte mi ho!" A především opakovala jedno jméno, které Elias znal. „Auri."

„Lio," oslovil ji. „Probuď se, Lio," pohladil jí po tváři a ona s úlekem ucukla a pokoušela se posadit. „Něco zlého se ti zdálo," promluvil na ni a pomohl jí se otočit a vytáhl ji do sedu. „Košile je celá promočená, dám ti novou," řekl, došel pro náhradní košili a sklenici vody. Sotva jí ji dal k ústům, chopila se jí a celou ji vypila. Pak mu k jeho údivu vpadla do náručí a znovu se rozvzlykala.

„Sebrali ti syna? Vojáci?" zeptal se.

„Je mu jenom pět. Je ještě moc maličký," řekla. „Nevím jestli vůbec ještě žije."

„Podívám se ti po něm," odpřísáhl jí a přitáhl si její hlavu na svou hruď. Pokud tím mohl alespoň částečně omluvit, co jí způsobil, pak neexistovalo nic, co by mu zabránilo jejího syna najít. 

„To bys pro mě udělal?"

„Nemůžu ti slíbit nic víc než to, že zjistím, jestli žije. Ale myslím, že to pro mě nebude těžké zjistit."

„A jestli nežije? Slib mi, že ke mně budeš upřímný. Slib mi, že mi řekneš pravdu, Eliasi. Prosím..." Chytila se jeho košile. Vzpomínky jí naplňovaly zoufalostí.

„Řeknu ti pravdu, Dahlio. Budu k tobě upřímný stejně jako ty jsi nikdy nelhala mě."

Následujícího rána s sebou do dolu vzal dvě čerstvá jablka a vyhlédl si Auriho. Netušil, zda se jedná o stejného chlapce a proto jí nechtěl dávat předem plané naděje, avšak když jej zahlédl vystupovat z řady při nástupu a mířit za ním do kanceláře, už jasně poznával ty černé oči i drobný nos. Zamkl za ním, zatáhl závěsy a postavil před něj ovoce. „Dnes od tebe budu chtít něco na oplátku," řekl azmarinsky a doufal, že mu chlapec porozumí. „Tvé jméno... Auri a dál?" pak to zkusil gumensky: „Jméno tvého otce?"

Chlapec se zdráhal. Bál se, že za odpověď bude potrestaný. Elias si sedl na roh stolu, vytáhl nůž a ukrojil kousek jablka, který mu následně podal. „Jméno tvého otce, Auri..."

„Chakarov," odpověděl chlapec.