Nechtěný dar (18+)

55. Víš, co je pro mě v sázce (D)

 „Nech ji tam chvíli zavřenou. Ať si uvědomí, že má poslouchat svého muže," slyšela ho rozkázat Stefanovi. Pomalu se sbírala. Srdce jí bilo jako o překot. Tiše se odtáhla na opačný konec od Eliase. Všimla si, že má zarudlé oči a po tvářích mu stékají slzy. Sama se dala do pláče. Tak moc toužila, aby ji vzal do náručí a utišil. A zároveň se před ním styděla. Tak příšerně se styděla. Přála si něco říct, nějak mu to vysvětlit. Ale nemohla. Jen tam seděla, popotahovala a tiskla si k sobě potrhané zašpiněné šaty. Když za ní přišel Stefan, bylo to pro ni skoro jako vysvobození.

Klekl si k ní a natáhl k ní ruku: „Vezmu tě dovnitř."

Nepřijala ji. Namísto toho se začala sama škrabat na nohy, ale všechno ji bolelo a klesla zase znovu do sena.

„Poslyš. Není to nic osobního. Ty víš, co je pro mě v sázce," spustil.

„Jistě," odvětila a přestože to věděla, nemohla dostat ze svého hlasu křivdu.

„No tak, Dahl. Věř mi, že kdybych mohl, vtrhl bych sem už dávno. Nikdy bych tě nenechával o samotě s tou zrůdou."

Koho tou zrůdou myslel, neřekl. Lia vzhlédla k Eliasovi, který ji stále pozoroval. Ji i Stefana.

„Kdybys mohl..." zopakovala po něm rozčíleně. Znovu se rozpomněla na to, jak ztratila své maličké. Byl tam, držel jí za ruce, když ji přivazovali. „Podíval ses aspoň pořádně? Když jste mě přivázali k té židli? Líbilo se ti, co jsi viděl?"

Stefan sklopil studem zrak, „nedíval jsem se, Dahlio. Nebyl jsem tam. Přísahám. Vyšel jsem na chodbu. A teď mi to neztěžuj a nech mě tě odvést do domu."

„A co Kostadin?"

„Už je pryč. Šel se opít. Tak pojď."

Dahlia k němu vztáhla dlaň a nechala se zvednout. „Co když bude mít pořád vztek, až se vrátí?"

„Ani se tě nedotkne," uklidňoval jí. „Zpije se pod obraz. Přišel mu list, že jsme utrpěli ve středozemí velké ztráty."

Snažila se udělat pár kroků, ale podlomily se jí kolena a zaúpěla.

„Mám tě," zachytil ji Stefan a vzal ji do náručí. „Co kdybychom si spolu, až ti Iryna pomůže se převléct, zahráli karty. Párkrát mě porazíš a zlepšíš si náladu."

„Chtěla bych jenom spát," zašeptala k němu a nechala se nést setmělou zahradou.

Když se Kostadin vrátil, skutečně byl namol. Dotáhl se do pokoje a než se stihl vrhnout do postele, upadl a skácel se na zem. Dahlia ho nezvedala, prostě dělala, že spí, a nechala ho si ustlat na zemi. Následujícího dne pak vstala dřív jak on a obešla ho do světnice. Iryna se právě vracela z ranního „krmení" Eliase.

„Jak mu je?" zašeptala k ní Dahlia.

„Má trochu teplotu, tak jsem mu dala napít kapku čaje. Naštěstí ty největší mrazy už snad letos přešly," objasnila jí, a pak dodala: „Prosil mě, abych se o vás postarala."

Lia si dojatě otřela slzy. Nevěděla, jak se mu teď dovede podívat do očí. „Děkuji ti," vyhrkla. „Moc ti děkuji, že mu... že nám pomáháš."

„Musím se vám přiznat, paní, že to pan Dimitrov mi otevřel oči."

„Anton?" udiveně po ní opakovala.

„Vypadá jako počestný člověk."

„Ano, to on je," pokývala hlavou Dahlia.

Kostadin vstal pozdě. Až po obědě. S bolehlavem usedl k odpolední snídani a zakázal všem přítomným mluvit, aby to ještě víc nezhoršovali. Na Liu se sotva podíval a zahlásil, že bude muset dalšího dne zase odjet z města. Na jak dlouho neřekl. Zato jim oznámil, že s sebou bere Auriho.

„Auri je ještě malý. A má toho hodně za sebou," protestovala.

„Je to muž, měl by se naučit disciplíně. Jednou půjde v mých šlépějích a bude z něj voják Čím dřív se začne učit, tím líp."

„Ale teď je to pro něj ještě moc nebezpečné. Co když se mu něco stane?"

„To jsou ty matky," zakroutil nad její poznámkou hlavou. „Vždycky bývají tak moc přecitlivělé."

Lia se postupně začala smiřovat s tím, že její chlapec bude zase daleko od ní. Naštěstí ji večer Stefan ujistil, že na něj dá pozor, a to ji trochu uklidnilo. Přesto jí s nadcházejícím ránem tekly při loučení s chlapcem slzy. Věděla, že by Kostadinovi nikdy nedovedla vysvětlit, jak skličující pocit pro ni je, když musí synka nechat odjet. I pro Auriho to loučení bylo těžké, ale Lia mu řekla, ať nepláče. Ať před Kostadinem nikdy nepláče. Dětské slzičky jej beztak obměkčit nemohly.