Nechtěný dar (18+)

130. Je to naše holčička (E)

 Uprostřed noci slyšel, jak se neklidně převaluje, pak zaslechl, jak vstává a nemotorně se podpírá na cestě z pokoje. Vrátila se po dlouhé době, udýchaná se svalila na postel a schoulila se do klubíčka.

„Lásko?" zašeptal k ní.

„Potřebuješ něco?" opáčila mu.

„Něco tě bolí?" dotázal se jí.

„Ne," odpověděla stručně. To ho znejistilo.

„Tak co se děje?"

„Nic se neděje, spi, lásko," odvětila.

„Nemůžu spát, když vím, že ti není dobře," na jazyk se mu dral obvyklý tvrdý tón, ale pokusil se znít něžně.

„Já..." ušlo jí ze rtů. „Budu ti připadat hloupá."

„Nikdy jsem tě neslyšel říct nic hloupého," musel se pousmát. Byla to pravda.

„Tak dobře, ale slib mi, že se mi nebudeš smát. Dnes bych to nesnesla."

„Dobře, lásko," přitakal nejistě.

„Přejedla jsem se a musela jsem jít zvracet," oznámila mu.

Asi očekávala, že se navzdory slibu začne smát, ale Eliase tím dojala. „A už je ti líp, lásko? Nechceš si přinést hrnec?"

Slyšel, jak se znovu sune z postele a vzápětí skutečně k posteli postavila hrnec. „Od té doby, co jsem tu, mám dojem, že všechno kazím. Že bych měla být víc vděčná, ale já namísto toho..." uprostřed věty se dala do pláče.

„Pojď sem," zašeptal k ní a cítil pod peřinou její teplo. „Prošla sis peklem, lásko. Je pochopitelné, že se v tobě mísí všechny možné emoce. Ale až se uzdravíš, všechno ti zase bude připadat krásnější."

„Doufám, že si budu také připadat krásná já," odpověděla na to k jeho údivu. Ano, vypadala unaveně, ale Eliasovi se nezdála ošklivá. Stále v sobě měla to tajemné kouzlo a laskavost. Stále měla velké černé oči a ústa stvořená k líbání. A ty vlasy... Když si je rozpustila, stáčely se jí ve vlnách až do pasu. Břicho měla stále vystouplé, ale on si na to nestěžoval. Byl to pozůstatek po úsilí, které muselo její tělo vynaložit, aby přivedlo na svět jejich poklady. A o to víc ji miloval.

„Kéž bys viděla, jak nádhernou tě vidím já," řekl a vynaložil všechny síly na to, aby se převalil na bok a přitáhl si její hlavu na hruď. Nechtěl usnout, ale vzápětí ho přemohla z té chvíle, kdy se musel naprosto soustředit na ni, únava.

Probudil se až další den. Do uší mu vnikl dětský řev.

„Máma je u tebe," slyšel Liu říkat. „Tak to ještě zkus, miláčku..." chodila s dítětem po pokoji, ale ono nepřestávalo řvát. Elias k ní vzhlédl a uviděl, jak se pokouší Iri nacpat do úst pytlovinu naplněnou kozím mlékem. „Pij, broučku. Prosím..."

„Nechce jíst?" zeptal se Elias.

Lia omluvně sklopila zrak: „Půjdu jí nakrmit do kuchyně, jestli tě to obtěžuje."

„Neobtěžuje mě to. Rve mi to srdce," odpověděl. „Je to naše holčička, Lio."

Přitakala a dál se pokoušela narvat dítěti mléko.

„Co ty? Už ji nemůžeš nakojit?" zeptal se.

„Dnes to moc nešlo. Nemám moc mléka," tvářila se provinile. Musela si připadat neschopná.

„Dala jsi jej Seli?"

„Ne. Za Seli přišla kojná."

„A Iri pomoct nechtěla?"

Zakroutila hlavou a znaveně se s dítětem posadila na kraj postele. Stále řvalo a Lia ho hladila po hlavičce.

„Možná by pomohla Iryna. Něco by ti dala, aby to začalo téct..." začal mumlat.

„Ukazovala mi nějaké prohmatávání, které by mi mělo pomoct, ale říká, že jsem na to příliš podvyživená, abych měla dost mléka," znělo to znovu opatrně, jako by ho tím nechtěla obtěžovat nebo ranit. Pak se jí konečně povedlo Iri přimět sát. Když se děťátko napilo a odříhlo si, Lia ho položila na peřinu a unaveně ulehla vedle něj.

„Bude to dobré, lásko," zašeptal k ní. Věděl, že to potřebuje slyšet.

„Děkuju, lásko," odvětila k němu vděčně.