Nechtěný dar (18+)

131. Jsi jako malý kluk (E)

 Anton s ním první dva týdny sotva promluvil. Elias se obával, že jejich přátelství skončilo. Po tom, co se všechno Anton dozvěděl v soudní síni, mohl být rád, že pro něj k popravišti přišel a nechal ho žít pod vlastní střechou. Nedivil by se, kdyby ho vypakoval nebo mu rovnou pár taky vrazil. K Eliasově údivu se však po čtrnácti dnech objevil u něj v pokoji se soupravou na šachy.

„Děvečka ještě večeří, tak jsem si řek, že bychom si mohli dát partičku."

Elias mlčel, nechal ho obejít postel a rozestavit figury. Dal mu bílé. Vždycky mu dával bílé. I když Elias, když hrál s Azmariňany, hrával černými. Vyhovovalo mu to. Člověk táhnoucí bílými vždycky vkládal v ten první tah příliš důvěry, a pak prohrál.

Zvedl ruku, ale omylem s ní, ležící na břichu, poschazoval figury. Obklad na zádech mu už zteplal a rány začínaly nepříjemně hořet, ale netroufal si stěžovat nebo volat na Liu.

„Budu hrát za tebe," ušklíbl se nad tím Anton a postavil figurky zpět na své místo.

Elias mu stručně řekl pole, na které chtěl umístit pěšce a Anton za něj táhl. Pak učinil vlastní tah. Několikrát se takto vystřídali, než se Anton na Eliase zahleděl: „Všechno dobrý, kluku?" čímž z Eliase vyloudil překvapený pohled.

Chtěl mu odpovědět, ale zdráhal se. Nechtěl si stěžovat. „Jsem vám vděčný, že se o mě staráte. I když vím, že to děláte kvůli Lie."

„Co to zase plácáš, kluku," zakroutil nad tím hlavou Anton.

„Nemusíte mi lhát," vykal mu. Nepřišlo mu správně mu tykat.

„A to jsem si myslel, že tě ta upovídanost už přešla," zakroutil nad tím hlavou Anton a učinil další tah. „Až se uzdravíš, najdeme ti práci."

„Nedělejte si se mnou starosti, já to nějak zvládnu sám."

„Nezvládneš. Azmariňana tu za slušný plat nezaměstnají. Ale já se postarám, abys měl dobrou práci, kde tě budou respektovat. I děvečce něco najdeme. Potřebuje se zase naučit normálně žít. Děcka může brát na těch pár hodin s sebou."

„Je na to ještě moc slabá," vyhrkl Elias, a pak se zastyděl: „Omlouvám se, samozřejmě děkuji za tu možnost, ale Lia by něco takového nezvládla. Spoustu měsíců jen ležela, nezvládne ani stát, natož táhnout děti."

„Neříkám, že hned, ale za pár měsíců by mohla třeba s místními děvčaty chodit sbírat ranní bylinky."

„To by se jí určitě líbilo," nedovedl potlačit úsměv Elias.

„Ale do té doby se musíte vzít. To je moje jediná podmínka. Asi jsem staromódní, ale myslím si, že by jako matka tvých dětí měla být i tvou ženou před Bohy."

„Souhlasím," přitakal. „Chci se s Dahliou oženit."

Na to Anton sáhl do kapsy a jako by rozhovor předvídal, vytáhl z ní prstýnky. „My tuhle tradici nemáme. Ale na tyhle jsme se složili my dva s Nikolayem a Emery."

„To přeci nemůžu přijmout."

„Ale můžeš, kluku."

Položil dřevěnou krabičku do šuplíku na Eliasově straně postele. „Dahlia o tom neví."

„Vím, že byste si pro ni představoval někoho lepšího."

„Kdepak, kluku. Vidím, jak ji máš rád a snažíš se, aby se cítila dobře. Lekl jsem se, když jsem ji znovu viděl. Ale nemůžeš se mi divit. Představoval jsem si, že sem dorazíte oba zdraví. Ale už to, že jsi ji sem dostal, je něco neuvěřitelnýho, kluku. Všechny jsi nás sem dostal."

„Ale taky jsem dělal všechny ty špatný věci."

„O těch přede mnou nemluv, kluku," zarazil ho. „Ty já poslouchat nechci. To bylo dřív. V minulém životě... Dostal jsi za to trest. Teď jsi tu s námi a my ti věříme."

„Dík, starouši," pokusil se zasmát a zahlásil svůj tah.

„Tak jak ti je, kluku?" zopakoval starouš.

„Myslím, že mám horečku," odpověděl. „Ale ještě chvilku to počká. Chci, aby měla Lia klid na jídlo."

Když pak nad Antonem podle zvyklosti vyhrál, poprosil Liu, zda by mu nevyměnila obklad. Iryna mu uvařila čaj a tmavovláska ho nakrmila.

„Co naši broučci?" zeptal se.

„Najedení a uspaní."

„Možná bychom je od Kierana mohli přesunout sem."

„A nebudou tě příliš rušit?"

Zakroutil hlavou: „Už se těším, až se o ně budu taky starat."

„Ty mi opravdu budeš chtít pomáhat?" podivila se.

„Nejsou to jenom tvoje děti. Jsou i moje. Chci s nimi být."

„Ale jsou to holky," namítla.

„Někomu se narodí kluci a někomu holky. Tak to bývá," kdyby na to měl sílu, rozhodil by rukama.

Sledoval jak si Lia bere noční košili a jde se převléct do koupelny.

„Můžeš se převléct tady," vybídl ji.

„Chceš se dívat?" nechápavě se jej dotázala.

Elias přitakal: „Chybíš mi."

„Ale já... ještě nejsem zdravá," vykoktala.

„Já vím, miláčku," přitakal. „K ničemu tě nenutím. Dáme si čas. Jenom bych tě chtěl vidět. Nic víc."

„Nevypadám pěkně."

„Mě se tvoje tělo bude vždycky líbit."

Na to se na něj Lia usmála a začala si stahovat suknici. Pak i spodničku. Elias si fascinovaně prohlížel její ňadra, nezatáhlé břicho a klín. Než stihl ztvrdnout, zavřel oči. „Děkuju," zašeptal s úsměvem na rtech.

„Jsi jako malý kluk," okomentovala najednou podivně jistě jeho počínání.

„Vadí ti to?" zeptal se se stejnou vyzývavostí.

„Miluju to," slyšel jí říkat. Pak cítil, jak se k němu převlečená do košile tiskne.

„To jsem rád. Ukážeš mi, jaké pohyby tě Iryna naučila, abys měla mléko?"

„Proč?" podivila se nad tím.

„Třeba bych to taky dovedl?"

Lia ho pohladila po tváři: „Jsem ráda, že už je ti líp. Taky mi moc chybí tvoje sevření a jsem naštvaná, že to pořád bolí." Vzala ho za ruku a položila si ji na ňadro. „Musíš dát ruku do písmene C. Asi takhle..." vysvětlovala a ukazovala mu to. A on ji pozorně poslouchal a napodoboval ten pohyb. Když se pak v noci vracela od holčiček, radostně mu oznámila: „Obě jsou nakrmené."

„Díky bohu," ušlo mu vděčně ze rtů.

Na to Lia vzala jeho dlaň a vložila do ní své ňadro. A on ruku nestáhl, dokud ho ten příjemný pocit neukolébal ke spánku.