Nechtěný dar (18+)

150. Spravedlivej trest (D)

Následujícího rána si společně vyrazili na trh a Elias jí tam koupil šáteček. Trhovkyně si ho celou dobu nepřátelsky prohlížela a o to víc měla Lia pocit, že mu musí dát najevo svou oporu. Když si zkoušela šátečky, neustále se ho ptala na názor: „Co tenhle?" prohlížela se v zavěšeném zrcátku s bílou látkou ozdobenou levandulovými kvítky.

„Sluší ti. Tobě by slušelo všechno, ale myslím, že to není ono," pronesl k údivu staré trhovkyně gumensky.

„To je váš milý, děvče?" zeptala se jí udiveně.

„Můj muž," usmála se na něj. A to už Elias ukazoval na další šátek: „Co támhleten?" zeptal se gumensky a ukázal na bílý šátek s maličkými rudými kvítky. „Nelíbil by se ti?"

Lia se na něj zahleděla. Věděla, že mu připomíná její svatební šaty. „Líbil," přitakala. Venku panovala zima a z nebe se snášel sníh. A tak stála těsně u něj, aby pojala trochu jeho tepla. „Můžu se zeptat, kolik stojí?" dotázala se a trhovkyně cenu pronesla spíše k Eliasovi, než k ní. Pak ji Elias udivil tím, že se zeptal Dahlii: „Můžeme si to dovolit, lásko?"

Dahlia přitakala: „Nestojí o moc víc, než ten předchozí."

Jelikož si i on všiml trhovkynina údivu, objasnil jí: „Já tyhle peníze ještě moc neznám. Jsem ve městě nový."

„Ale gumenštinu máte dobrou, pane," oznámila mu a Elias se pro sebe musel pousmát. „Až na to vaše ř, to se snad nikdy nenaučím." To už si trhovkyni získal na svojí stranu, a když si Dahlia zkoušela další šáteček, poznamenala: „Tenhle bude Vaší paní moc slušet. Určitě se nestyďte přijít zase. Takovéhle pěkné panenky je radost obsluhovat."

Lia se začervenala: „Budu mít svůj vlastní šátek," poznamenala nadšeně a do očí jí vpadly slzy. Elias jí před trhovkyní objal a ona mu zabořila tvář do kabátu. „Šššš... Odteď už budeš mít všechno, co si budeš přát, lásko." Trhovkyně zřejmě už z jizvy na její tváři pochopila, že je bývalou otrokyní. Když jí Elias podával peníze, popřála jim hodně štěstí.

Následující noc se zase mazlili. Byli už troufalejší, ale ne o moc. A nakonec usli zaklesnutí v náručí toho druhého. Víkend strávili vevnitř, protože venku mrzlo a holčičky byly ten den mimořádně neposedné a ukřičené, když pak v pondělí ráno cítila, že vstává a opouští jí, aby šel do práce, objala cíp peřiny, pod kterým předtím ležel on, a zabořila do něj obličej. Odpoledne, když přišel domů Kieran s Irynou, se rozhodla, že půjde Eliasovi naproti do práce. Cestu už jí párkrát popisoval. A ona opravdu toužila jít někam poprvé sama. Anton by s ní nesouhlasil, ale oni dva se dali lehce přemluvit. A tak si na hlavu zavázala květovaný šátek a pořádně se oblékla. Proplétala se městem jako maličká dívenka v Severopolu. Všechno jako by vonělo stejně – jídlo ve stáncích na trzích a svařený alkohol. Jen z dálky od moře nešel chlad.

Když tam došla, nebe už bylo tmavé, a to jí trochu děsilo, ale sem tam hořely ohně a tak viděla lidem, které míjela, do tváří. Vevnitř v domě pana Savchuka se svítilo a ven postupně vycházeli muži. Nebyla jediná, kdo tam čekala na svého milého, ale čekala ze všech nejdéle. A ti muži, kteří vycházeli, zůstali postávat okolo, protože chtěli zjistit, ke komu ta pro ně nová tvář patří. Lia jim vždy slušně pokynule, ale zároveň nespustila zrak ze dveří. Pak ho viděla, jak se jako poslední s holí belhá ven. „Eliasi!" začala na něj mávat a on na ni pár sekund udiveně zíral, než k ní vykročil: „Co tu děláš, miláčku?" dotázal se jí gumensky.

„Nemohla jsem se dočkat svého muže, tak jsem si pro něj došla," řekla a schválně ho přede všemi políbila. Elias ji sevřel v náručí. „Ten nový šáteček ti opravdu moc sluší." Pak ji nabídl rámě a zatímco jim ostatní překvapeně zírali na záda, zmizeli odtamtud.