Nechtěný dar (18+)

68. Rozvázané ruce (D)

 Bolelo to jeho i jí. I když on si toho na ní snad nevšiml. Nedovedla se dostatečně uvolnit a neměla dostatek síly, aby se držela nad ním a nepojala ho do sebe celého. Když se udělal a omdlel, bylo to vysvobození pro ně oba. Přikryla jej a ulehla vedle něj. Ale ta chvíle, kdy jí mezi nohami bolestně tepalo a vedle ní ležel on, jí příliš připomínala minulost. Nedovedla usnout. Popadla polštář a lehla si na zem pod něj. Tam se cítila v bezpečí. Nablízku jemu a přeci mezi nimi byla zase ta neviditelná hradba.

Probudil ji až ranní příchod Iryny.

„Co se to tu ke Všem svatým děje," spráskla rukama a probudila jak Dahlii, tak Eliase.

Elias se tvářil vylekaně. „Já..." vykoktal a ještě ke všemu azmarinsky.

„To je v pořádku, Iryno," řekla jí Lia. „Já ti to hned vysvětlím. Jenom nás prosím chvíli nech." A sotva nedůvěřivá služebná odešla, otočila se k Eliasovi.

„Spala jsi na zemi?" dotázal se jí a ona přitakala.

„Cítila jsem se tam líp."

„Bála ses spát vedle mě?"

„Ne," zakroutila hlavou. „Moje hlava a moje tělo se bály vedle tebe spát."

Elias se na ni dojatě usmál: „Rozumím, lásko."

S Irynou to bylo těžší. Včera v noci je slyšela. Věděla, co mezi nimi bylo.

„Co to provádíte, paní?" kroutila nad tou pošetilostí hlavou.

„Nechci mít Kostadinovo dítě," svěřila se jí. „Chci, aby bylo Eliasovo."

„Pošetilé děvče. A proč jste si pak ustlala na zemi? Kdybych toho synka už trochu nepoznala, měla bych za to, že vám to nakázal on."

„Ale kdeže," zakroutila hlavou Dahlia. „Byl včera příliš vysílený na to, aby mohl o čemkoli rozhodovat. Bylo to moje rozhodnutí. Prostě jsem měla v posteli noční můry. A když jsem si lehla na zem, cítila jsem se tak víc chráněná. Víš, já tak můžu aspoň snít, že stejně jako dřív projde dveřmi a pak mě vezme do náručí a řekne mi, že je u mě a že bude všechno v pořádku."

Irynu její odpověď dojala, avšak neobměkčila ji natolik, aby souhlasila s její prosbou. „Chtěla bych mu sundat pouta," řekla jí Lia. „Aspoň na pár hodin."

Služebná jako úlekem strnula. Zato Anton, který právě vstoupil do místnosti a slyšel je, její návrh podpořil. „Kluk potřebuje ty ruce trochu procvičit. Musí je mít už dočista stuhlé."

„Dobře," přitakala Iryna. Ale jen na pár hodin. A až večer."

Lia ihned souhlasila a vrátila se k Eliasovi se snídaní. Když mu navečer nesla večeři, vydali se nahoru s ní i Anton a Iryna, která nesla klíč k poutům od rukou. S tím, aby mu odvázala nohy zatím nesouhlasila. Podala Dahlii klíč a řekla: „Ale jen do zítra. Do rána."

Lia vděčně přijala klíče, klekla si k posteli a cvakla v zámku. Sotva se okovy spustily z Eliasových rukou, k překvapení všech se rozplakal: „Děkuju," řekl směrem k Iryně. Ruce mu bezvládně klesly vedle těla. Kolem zápěstí měl ošklivě rozedřenou kůži. Lia jej vzala za ruku a přitiskla si ji k tváři. Měl ji hladší než dřív. Prudce dýchal a po tváři mu tekly slzy. „Moc děkuju," zopakoval. Lia vzhlédla k Iryně a všimla si, že i jí tečou slzy. Anton kývl ke služebné a pak odešli a nechali je o samotě. Lia si lehla vedle Eliase a položila si jeho ruku kolem ramen. „Zvládneš ty ruce zvednout?"

Elias s veškerou silou zdvihl druhou ruku a ta znovu prudce klesla na peřinu.

„Dobře, to je moc dobře," řekla na ten malý úspěch.