Nechtěný dar (18+)

51. Horečka (D)

 Probudila se ještě za svítání. Elias měl stále vysokou horečku. Spal a zhluboka oddychoval. Přála si ucítit jeho silné paže kolem svých ramenou. Přála si, aby jí šeptal, že bude všechno v pořádku. Ale teď musela být ona ta silná. Ona, kdo mu to bude šeptat.

Vstala, vzala zpod peřiny plnou sklenici a zašla ji vylít na seno. Pak ji vymyla a vrátila zpět. Pak zaslechla do kuchyně se plížícího Auriho. „Jen pojď," zašeptala. „Udělám ti něco k snídani."

„Maminko, tomu pánovi není dobře," vyslovil klouček, když mu podávala namazaný chléb.

Přitakala: „Ale snad se z toho dostane."

„Ty bys chtěla, aby se z toho dostal?"

„Moc bych to chtěla," odpověděla chlapci.

„On byl potrestaný, maminko? Protože dělal špatné věci?"

„Dělal špatné věci, protože neměl na výběr, Auri," vysvětlila mu a pohladila jej po tmavých vláskách. „Podstatné je, jak se rozhodneš, když na výběr máš."

Pak zaslechla kroky v služčině cimře a ve světnici se objevila i Iryna.

„Tak jak mu je?" dotázala se jí překvapivě.

„Pořád hoří. Chtěla jsem mu zajít vyměnit obklad."

„Jen nevstávejte, děvečko. Udělám to za vás," nabídla se a stále velmi obezřetně se k němu přiblížila. Nejprve se dotkla kůže na Eliasově rameni, a pak sňala látku. „Nevypadá to dobře. Trochu se to zanítilo. Měly bychom to zase vyčistit."

To už Lia vstávala a šla pro v umývárně se sušící hadry a mýdlo. V kuchyni namočila látku do horké vody a opatrně ošklivá místa otírala. Elias se třásl, ale nevydal ani hlásku. „Co mi to děláš, lásko," zašeptala azmarinsky.

Když jej omyla, Iryna jí podala lahev vodky.

„Ale to jsou Kostadinovy zásoby," zarazila ji její paní.

„Váš muž si alkohol nekontroluje. A kdyby... Svedeme to na Stefana s Vasilem," otevřela flašku, nanesla tekutinu na látku a podala jí ji. Lia s ní začala čistit Eliasovy rány. Když byla hotová, vrátily se k snídani. Nakrájela mu chléb na kousky a pokapala vodou, aby zvlhl a nezabral mu tolik úsilí polykat. Ale on ani sám od sebe neotevřel ústa. Zdvihla mu hlavu a alespoň do něj nalila sklenici vody.

„Sní si to, až mu bude líp," usmála se na ni chápavě Iryna a talíř nechali zatím odložený vedle kamen. Kolem poledne už dovedl otevřít pootevřít oči a ona toho využila a nakrmila jej. Vzal si pár soust a zase usnul. Neřekl však ani jediné slovo. Jen prudce dýchal, jak se jeho tělo pokoušelo ochladit.

Když se navečer zastavil Anton, Elias tvrdě spal a Lia mu otírala z tváře pot.

„Možná bychom ho měli vynést ven do sněhu," navrhl. Klekl si k němu a odkryl látku, aby se podíval na zarudlá záda. „Srazí mu to teplotu." A pak chtěl bez dalšího slova odkrýt z Eliase deku, když k němu Lia přispěchala, pomohla Eliase odkrýt a postavila na stranu sklenici na vyměšování. Sám vynesl vyhublého mladíka do zimy a položil jej do sněhu. Lia si k němu klekla. Bylo jí jedno, že si zmáčí šaty. Hladila jej dlouhé minuty po vlasech a čekala, až ledový vzduch udělá své. Pak, když se jeho dech ustálil a horečka trochu klesla, odnesli Eliase zase dovnitř.

Když Elias začínal být trochu při smyslech a pootevřel oči, Anton si toho všiml jako první a přiklekl k němu s vodou. „Co nám to děláš, kluku," zašeptal a Elias začal prudce pít. Když dopil, Anton mu nalil ještě jednu sklenici. „Je z té horečky dehydrovaný."

Lia je pozorovala stále v obavách, ale to, že Elias nabyl vědomí, v ní probudilo alespoň kapku úlevy. V Iryně se vyznat nedalo.

Po Antonově odchodu jej nechali spát. Lia se dokonce na pár minut vzdálila, aby zašla sama uspat Auriho, a když jej opouštěla, popadla odvahu a vrátila se do své a Kostadinovy ložnice. Poprvé ji napadlo, že v tom pokoji spával Prosper, a proto tam musely být nějaké azmarinské knihy. Ty jeho však byly méně ilustrované, plné nenávistné ideologie. Vrátila se do pokojíku, kde bývala, když ji sem přivedli, a tam našla pár dětských knih. Jednu z nich vzala a nesla ji do světnice. Ulehla vedle Eliase a začala mu potichu číst. Když se ve dveřích objevila Iryna, aby zatáhla závěsy a pozhasínala, nevyrušovala ji, jen se jí tiše dotázala: „To vás naučil on?"

„Naučil mě ty znaky. Azmarinsky už jsem trochu uměla," přiznala.

„A vy jste ho naučila gumensky?"

„Trochu," potvrdila. „Ale moc mu to nejde."

„Takže kdybych vás poprosila, abyste na něj hovořila gumensky?" Lia se chystala zavřít knížku a Iryna ji zarazila: „Ne to ne. To si klidně čtěte. Jenom když spolu mluvíte. Nerada kryji někoho, komu vůbec nerozumím."

„Aha. Rozumím," přitakala Lia. „Pokusím se. Ale prosím ne teď. On by mi nerozuměl. Je na to příliš vysílený," pohladila Eliase po vlasech a on pomalu otevřel oči, a když se přesvědčil, že je u něj, usmál se, zavřel oči a usnul.