Nechtěný dar (18+)

186. Řekl jsem ven! (D)

 „Vždycky se ke mně chovala jako ke psovi," svěřila se Emery. Byly spolu samy doma. S Irynou zatím chodívala na louku jen dvakrát týdně, aby se příliš nestrhala. „Když jsem dělala, co chtěla, byla ke mně milá nebo mě aspoň tolerovala. Když jsem přestala, dala mi důvod, abych se jí bála."

„Znám ten pocit. Musel být pro tebe šok ji zase vidět."

„Jo," přikývla. „Úplně jsem zapomněla mluvit. Nevím, kdy zase přijde, ale mám z ní strach. Přála bych si, aby přivedla Olgu, a pak nám dala pokoj."

„A co si o tom myslí Elias?"

„Myslím, že je rád, že je ve městě. Asi měl o ní strach. Jak se jí v Lightmondu daří. Ale má obavy, jak se Verity bude chovat ke mně a k dětem."

„Možná bych s ní mohla promluvit," navrhla Emery.

„A taky jí řekni s kým čekáš děťátko, to pomůže," šťouchla si do ní Lia a pak v rozpacích sklopila zrak: „Promiň, samozřejmě si vážím tvé nabídky."

„Ne, je fajn, že už chytáš Eliasův humor," usmála se Emery, když zaslechly zaklepání na dveře.

„To bude Iryna nebo Kieran."

„Zajdu tam," navrhla se Emery a otevřela dveře.

„My o vlku..." spustila azmarinsky. „Verity, předpokládám?" dotázala se a Lia si všimla v jejím tónu nevraživosti. To ji potěšilo.

Druhá žena si Emery změřila pohledem: „Aspoň v něčem se Eliasův vkus příliš nemění," ušklíbla se.

„Počkat? Vy myslíte, že já a..." zasmála se Emery a zavolala na Liu: „Neřeklas mi, že má smysl pro humor." Pak k ní natáhla ruku: „Emery Velevová."

To příjmení donutilo Verity k úšklebku: „Verity Delgadová." Obešla ženu a zahleděla se na Liu: „Přišla jsem za tím azmariňátkem. Vezmu ho k faráři. Dáme ho pokřtít."

Lia se nezmohla na slovo, zato Emery měla velkou vyřídilku: „Iri už pokřtěná je. Já jsem její kmotra."

„Praktikujete víru?" ušklíbla se Verity.

„Ne, vyznávám mnohobožství, ale..."

„Pak se nemáme o čem bavit. Ten tvor je Eliasův. A když se Elias nepostará o to, aby měl šanci přijít do nebe, tak se o to postarám já," obešla je rychlým krokem do ložnice. Lia se za ní zoufale rozběhla a stoupla si před postýlku: „Nepřiblížíš se k ní," vyhrkla rozrušeně.

Ale Verity nezaskočila. Dívala se na ni zase shora jako na póvl: „Ustup, Dahlio, nebo si mě nepřej!"

Lia popadla dítě a začala před Verity ustupovat k oknu. „Prosím ne... Prosím..." Z očí jí začaly téct slzy. Dítě v jejím náručí začalo plakat, protože ho svírala moc pevně. A pak se za Verity objevila Emery: „Lio, polož ji, vždyť ji takhle udusíš!"

„Ona mi jí chce vzít..." odpověděla na to Dahlia. Její vlastní ruce jí neposlouchaly.

„Neboj se, ona ti ji nesebere. Nedovolím jí to," tišila jí. „Běžte pryč, prosím," řekla Verity. „Copak nevidíte, jak ji děsíte."

„Jenom divadlo, to jí jde..." řekla na to Verity. Lia s dítětem upadla a přitiskla se na zem ke stěně.

„Vždyť je úplně mimo, tak běžte!"

Pak se rozrazily dveře a dovnitř vešel Kieran. „Jsem doma," zvolal jako vždy zvesela.

„Tady jsme," zavolala Emery. „Můžeš prosím rychle doběhnout pro Eliase. Lia má záchvat, dusí Iri."