Nechtěný dar (18+)

17. Každá mince má dvě strany (E)

 Nechal Dahliu sepsat Aurimu dopis. Ještě za svítání než dovnitř vešel Merrick. Bylo zvláštní, sledovat ji při tak civilizované činnosti, sice v posteli, se zadkem podloženým polštáři, ale přeci jen... Držela v ruce papír a kreslila cosi, co připomínalo azmarinskou abecedu obráceně. A u toho se dojatě usmívala. Možnost komunikovat se svým chlapcem jí zahřála u srdce.

Elias dopis nosil celý den u sebe a ostražitě obcházel kohokoli, kdo by mu mohl sáhnout do kapsy. Až k odpoledne před odchodem večerní směny do Dolu, si Auriho dal zavolat, usadil jej ke stolu a předložil před něj list. Hoch se tvářil nechápavě, pak se nadklonil nad list, přelétl písmenka jedním krátkým pohledem. Ani je nečetl, zarazil se až na konci, kde bylo jedno z písmen podtržené a dal se do pláče.

„Tvá matka chce po tobě napsat dopis," řekl lámanou gumenštinou a položil před něj papír. Auri se na něj udiveně zadíval, pak vzal tužku a dal se do psaní. Jeho gumenština však nevypadala jako ta její. Bylo to jen pár opakujících se znaků a Eliasovi došlo, že ani její dopis nejspíš nic neznamenal. Její syn ani číst ani psát neuměl. Přesto sroloval lístek od něj a večer jej předložil Dahlii jako důkaz. Ta k jeho očekávání dopis jen spěšně přelétla zrakem a stejně jako synovy oči se i ty její orosily.

„To není gumensky," naznačil jí své podezření.

„Není," přitakala a usmála se na něj. Skutečně vzala jeho včerejší slib doslova a neobávala se trestu za mlčení.

„A co to má být? Nějaký tajný kód?"

Lia se zasmála. Nepamatoval si, že by jí někdy slyšel se tak hlasitě smát. „Písmena," řekla.

„Jaká písmena?"

„Gumenská. Ta obrácená stříška je první písmeno abecedy, tohle druhé," ukázala na papír, „a tohle třetí. Umí jich zatím jenom pět."

„Tak takhle si mě zkoušíš," zasmál se zase on. „A co jsi mu tedy psala ty?"

„Vyjmenovala jsem gumenské jídlo, na které mám chuť. A pak jsem vypsala abecedu a podtrhla písmeno, které poslední dovede napsat."

„Takže teď už mi věříš," vyhrkl.

„Ani v nejmenším," odpověděla. „Nevěřím nikomu, ani sobě." Přesto mu došlo, že o tom, že je její syn naživu, nepochybuje.

„To je chytré, asi s tím rovněž začnu." Natáhl k ní dlaň, aby mu vrátila dopis a zdálo se mu, že ona ucouvla s rukou. „Musím ho spálit," zdůraznil jí, do jaké nebezpečné situace se tím psaním dostávají.

„I když jsou na něm jen nesmysly?"

„Právě proto, že jsou na něm nesmysly, Dahlio. Naši překladači by to označili za šifrovanou zprávu."

„Opravdu se Azmariňané obávají, že bychom se ještě mohli vzbouřit? Vždyť z nás už nic nezbylo."

„Ale zbylo. Severopol," řekl nahlas, co by nepříteli v žádném případě sdělovat neměl.

„Severopol se dlouho neubrání. Až z okolních stromů postavíte dostatek lodí, bude konec. Město není od moře téměř chráněné. Jako malá jsem si často hrála na pobřeží."

„To bývalo. Teď se nám nedaří. Z hradeb ostřelují naše muže a nést člun z větší dálky přes bažiny je sebevražda, nehledě na to, že pokud se to vojákům podaří, zabijí je ještě v lese pod hradbami. Kdyby se tam poslalo víc vojáků, tak budiž, ale teď jsou všichni chvála Bohu tady a hledají si teplá místečka ve městě, kde mohou vlastnit otrokyni a oslavovat současné vítězství."

„Chvála Bohu?" zopakovala po něm. „Nechceš, aby tvůj lid potvrdil vyhranou válku?"

„Každá mince má dvě strany," usmál se na ni a přinesl jí večeři. Sotva však chtěl nabrat první sousto, dotázala se jej: „Mohla bych se najíst sama?"

„Můžeš to zkusit, ale budu tě muset otočit."

Lia přikývla a tak ji zvedl do sedu, podložil ji svými polštáři a postavil před ní tác s jídlem. Pak jí rozvázal ruce. Chtěl jí podat vydličku, ale ona se chopila masa se zeleninou rukama a vší silou se soustředila na to, aby si zvládla vložit jídlo do úst. Po pár soustech jí bezvládná dlaň s kouskem masa dopadla na povlečení a zanechala mastný flek.

„Chceš ještě?" zeptal se jí aniž mastnotě věnoval pozornost. Dahlia unaveně přikývla. Bylo to ten den její první pořádné jídlo. Každý den dostávala pouze pár lžic rozvařeného ovsa a k tomu jeho večeři. Vzal vidličku a zbytkem jí nakrmil, pak ji znovu svázal. „Chceš si při tom nechat na sobě mojí košili? Nebo můžu zhasnout?"

„Ne," zakroutila hlavou. „Jenom mi prosím sundej ty okovy."

„Ovšem," souhlasil a odpoutal jí.

„A teď se prosím svlékni," řekla mu k jeho údivu a on tak učinil. Sňal ze sebe košili, kalhoty i podvlékačky.

„Chtěla bych se na tebe chvíli jenom dívat," promluvila k němu tiše a v očích měla cosi, co u ní Elias ještě nikdy neviděl. Klekl si na postel a začal si přejíždět po údu a ona jej přitom sledovala. Všiml si, jak prudce dýchá. Pak si sama vložila dlaň mezi nohy a začala se dráždit. Na tom výjevu spatřoval cosi nádherného. Líbilo se mu vidět ji svobodně se samotnou sama sebe dotýkat. Chtíč jej svíral tak silně, až se mu z něj motala hlava. Dahlia to na něm poznala a kývla k němu, aby se přidal k ní. Naklonil se nad ní a začal jí líbat na krku a ona hlasitě vzdychala a tiskla jej k sobě. Sáhla mu na úd a jím projelo chvění. Chystal se něco říct. Cokoli. Ale jeho hlas jej odmítl poslechnout. Zvládl jen sténat. Vnikl do ní a ona se vzepjala. Stačilo jí tak málo, aby strhla jeho s sebou. Aby ty poslední úlevné vzdechy nepocházely z ukončení povinnosti, ale z chtíče. Chtěl jí. Tak strašně po ní toužil.