Nechtěný dar (18+)

39. Jednou bude chodit do školy (D)

 Staral se o ni, i když to nechtěla. Měla strach, že tak už zůstane. Že už nikdy nesevře v prstech Jackův náhrdelník, že už se nikdy nebude moci Eliase dotknout. Že zůstane prázdnou dýchající nádobou. Ale on to s ní nechtěl vzdát. Naléhal na ní, aby jedla a pila. Namísto tvrdého jídla jí nosil rozvařené polévky a ovesnou kaši. Lil jí jí do krku, protože ona nezvládla ani kousat. Stále se jí vyptával, jestli se jí leží pohodlně, jestli něco nepotřebuje, jestli nechce, aby zhlasl nebo jestli má číst nahlas. A ona se brzy naučila odpovídat mrkáním. Chtěla odpovídat. Chtěla mluvit. Chtělo se jí dokonce křičet, ale nemohla. Bolelo ji i polknout. A především ji bolelo vidět jeho zmučený výraz. Když se jí po čtyřech dnech podařilo hnout prstem, chtěla na něj ke stolu křiknout, ať se běží podívat, ale nedovedla to. Zvládla jen to ubohé mrkání. Přestože však nedělala téměř žádné pokroky, Elias se na ni nezlobil. Nezvedl na ni hlas. Naopak, byl ohleduplný. Svým vlastním rozkazovačným způsobem, ale přeci. Slíbil jí přinést nové květiny, vytáhl z jejího šuplíku Jackův přívěsek a dal jí ho na chvíli kolem krku a cpal do ní jídlo. Když všechno před jejíma očima už nepůsobilo tolik zastřeně a ona se na něj zvládla už podívat, otočil ji na bok a jen si spolu dlouhé minuty, možná i hodiny, hleděli do očí. Když v pondělí musel do práce, přivázal jí k židli. Nechtěl, aby Merrick věděl, jak špatně na tom je. A tak to dělával až do následujícího pátku. Když se v pátek vrátil domů a jako každý den ji uložil do své postele, zvládla už pohnout celou rukou. Jen na okamžik ji dovedla zvednou, ale on to viděl a byl z toho nadšený. Plakal jako malé dítě a ona plakala s ním. Po tváři jí tekly slané slzy, ale nevzlykala. „Elio," zašeptala. Její hlas zněl příšerně. Jako když se řeže strom. Vyděsilo jí to.

„To je dobré. Bude to dobré. Chce to klid, ale bude to dobré. Vím, že bude," ujišťoval jí. „Zkus nemluvit." A ona se tomu raději vyhla na několik dnů. Postupně začínala pohybovat nejen rukama, ale i nohama. Byly to maličké pohyby, které však byly předzvěstí něčeho většího. Zvládla to. Byla naživu. Po třech týdnech od návštěvy Eliasova bratra už zvládla sníst i tvrdou stravu a také se odhodlala sem tam zašeptat pár vět. Dítě v jejím břiše bylo naštěstí klidné. Nenutilo jí zvracet, avšak trochu jí jitřilo smysly, a Elias se jí raději tázal, jaké jídlo a jaké květiny přinést, aby náhodu nepřinesl něco, co by jí rozhodilo žaludek. Když u ní po měsíci, kdy nebyla schopná dělat nic jiného než ležet, uléhal a ona na svém boku cítila jeho nateklý rozkrok, otočila se na něj a on se od ní studem odtáhl. Ona se na něj ale nehněvala. Také po něm toužila. „Můžeš se udělat do mě, jestli chceš," zašeptala.

„Nechci ti ublížit," zašeptal a vstal.

„Neublížíš mi. Přeji si to," usmála se na něj. On se k ní sklonil, začal jí líbat na rty a zjistil, že je už dost vlhká. Zvlhla už jenom z té představy, že ho má znovu v sobě. On patřil k ní, patřil do ní. Nikdo jiný k ní nepatřil. Cítila, jak do ní proniká. „Mohl bys prosím dát mé ruce na svá záda?" dotázala se jej a on to udělal. Oba se udělali rychle. Jako by nevydrželi už ani o vteřinu déle.

O pár dnů později k ní přivedl Auriho. Přesně, jak slíbil. Chlapec chtěl rychle vyskočit k matce na postel, ale Elias jej zarazil. „Řekni mu, aby na tebe neskákal, že jsi se mnou těhotná a taky, že jsem tě zbil a ty se nemůžeš moc hýbat," oznámil jí. A ona to udělala, ale ne zcela. Zopakovala jeho slova, a když poté Elias odešel do umývárny, zašeptala svému chlapečkovi: „Chtěl, abych ti to řekla, protože chce, aby ses ho bál. Ale ve skutečnosti to nebyl on, kdo mi ublížil, miláčku. Pečuje o mě. Je to moc dobrý člověk."

„A to miminko?" dotázal se jí chlapec.

„To miminko je jeho miminko. Ale on mě má moc rád a má rád i tebe, jinak by pro nás tolik neriskoval. Ale nech si to prosím pro sebe."

„Tak dobře, maminko," přikývl chlapec. Byl hubeňoučký jako špejle a moc unavený a ona se bála, aby jej neviděla naposledy. Elias jí přinesl večeři a ona ji neskrytě celou dala synovi. „Já nebudu jíst, pane," zakroutila hlavou. „Až zítra."

A on přitakal a dál u stolu vyřizoval své spisy. Ani on nejedl. Hladověli spolu.

Lia se pokusila Auriho vyptat na ten symbol z dolu, chlapec však o ničem nevěděl. Tomu Elias rozuměl, všimla si jeho lítostivého výrazu.

„Musíš být na sebe opatrný," řekla chlapci. „Snaž se poslouchat, co ti říkají. A když jim nebudeš rozumět, tak raději mlč a sklop zrak." I to Elias slyšel a i tomu rozuměl. Znal to od ní. Zpod ušmudlané košilky vyčuhovaly Aurimu podlitiny. „A když tě budou bít, miláčku, tak si především chraň hlavu. Vždycky se snaž si chránit hlavu," hlas se jí zlomil. Připadalo jí zvláštní dávat synkovi tyhle rady. Vždyť mu bylo sotva šest. Nebo mu už šest bylo. Nebyla si jistá. „Jaký je dnes datum, pane?" dotázala se Eliase.

„Dvacátého třetího října."

„Děkuji, pane," usmála se na něj. Už mu bylo šest. Jejímu malému chlapečkovi bylo šest. Ale nemohl se dál učit psát ani začít chodit do obecní školy. Najednou jí přemohly slzy a ona se dala do pláče.

„Co se děje?" vyhrkl Elias a vstal od stolu. „Jestli to je něco s malým..."

„Ne, ne... Malé je v pořádku, pane. Omlouvám se, nechtěla jsem Vás odtrhávat od práce."

„Ale kdyby se něco přeci jen dělo..." dodal Elias a pomalu si zase sedl.

Následujícího dne ráno, když odcházel do práce, se mu svěřila, co ji trápilo.

„Jednou bude chodit do školy," ujistil ji. „A naučí se všechna písmena. Uvidíš."