Nechtěný dar (18+)

128. Jsi celý můj svět (D)

 Křičel jen chvíli. Pevně sevřel Dahlii kolem pasu a ona ho ujistila, že je to v pořádku: „To je dobrý, lásko. Jen se o mě opři." Po pár minutách jeho stisk povolil a vycházelo z něj už jenom kňučení. Lia ho nepřestávala hladit. Z očí jí tekly velké slzy. Byl u ní, ale čekala je ještě dlouhá cesta. Oba se teď museli uzdravit. Jak na těle, tak na duši.

Anton zazátkoval lahev. „Ještě mu to namažeme měsíčkovou mastí."

„To přeci od vás nemůžeme chtít," zakroutila hlavou Dahlia. „Už tak jste za nás museli utratit spoustu peněz."

„O to se vůbec neboj děvečko. Jste teď oba součástí naší rodiny a rodina se o sebe navzájem stará." Popadl mast a podal jí Iryně. Ta začala natírat Eliasovi záda silnou vrstvou. Lia mu vyjmula z úst vařečku.

„Lio?" zašeptal slabě.

„Jsem tady," řekla a pohladila jej po tváři.

„Mohl bych vidět naše holčičky?" tázal se roztřeseným hlasem, jako by mu to mohla zakázat.

„Jistě, lásko. Jen co tě uložíme," pokusila se znít co nejlaskavěji. Sledovala rudé mastí se třpytící rány. Tu bolest si ještě stále živě pamatovala a byla odhodlaná k němu příští týdny promlouvat mile a láskyplně, aby mu aspoň trochu ulevila. Iryna vymáchala látku v ledové vodě a přiložila mu ji opatrně k zádům. Pak jej do pasu přikryla peřinou.

„Přinesu dítka," oznámila Lie a ta přitakala. Brzy na to jí podala Seliu. Lia ji položila vedle sebe na peřinu a chytila ji za ručičku. „Táta je tady, miláčku," zašeptala k ní. Elias otevřel oči a chvíli se marně pokoušel vztáhnout k ní ruku.

„Lio..." zašeptal přidušeně a do očí se mu navalily slzy. Dahlia ho vzala za ruku a pomalu ji přesunula holčičce k líčku. Všimla si, jak Anton s Kieranem stojí opodál a dojatě je pozorují.

Iryna poté přinesla Iri, kterou za těch pár dnů stačila Seli dorůst. Položila ji na polštář nad tmavovlasou holčičku. Elias je pozoroval škvírou v unavených víčkách.

„Pěkně nás potrápily," promluvila na něj po chvíli mlčení.

„Jo, to jo," zašeptal. „Co Iri, už je na tom líp?" použil zkrácenou formu toho jména a jí došlo, že se už jistě na své dcery vyptával Antona nebo Iryny.

„Trochu. Mám málo mléka," přiznala obavy. „A kozí mléko snáší špatně. Zato Selia vypije všechno."

„Mrzí mě to. Možná, kdyby nebyla moje..."

„Ale co to povídáš, lásko. Vždyť to nemá s její rasou nic společného. Prostě má špatný žaludek. Beztak to zdědila po mě," pokusila se zasmát.

Elias chvíli mlčel a svíral Seliu za ručičku. „Myslím, že Seli má můj nos," poznamenal pak.

„Taky jsem si toho všimla," usmála se.

„Ale jinak je celá po tobě. Obě jsou... úžasné."

„Miluji tě," ušlo jí ze rtů.

„Miluji tě," zopakoval po ní a pak mu klesla ruka do peřin a usnul.

Spal několik hodin. Lia mezitím s Iryninou pomocí v koupelně podstoupila naordinovanou sedací koupel a vypila čaj s léky. Společně s dobrou teplou večeří ji příjemně uspávali, ale ona se usnout bála. Měla dojem, že by se o něj měla starat, že nemůže veškerou starost přenechat Dimitrovým. Iryna to na ní poznala, když jí ukládala do postele. „Jen si s ničím nezatěžuj hlavu, děvenko, a na chviličku se prospi," doporučila jí. „Jste tu oba dva mezi svými."

Když se probudila, zahlédla, jak Iryna Eliase opatrně po lžičkách krmí polévkou.

„Kdy jsi naposledy jedl, synku?" zeptala se ho.

„Večer po soudu."

„Ale moc ti toho nedali, viď."

„Nezasloužím si to," zašeptal. „Moc jsem Lie ublížil."

„Především jsi ji z toho pekla dostal. Kdyby tam zůstala, tak by jednou ubližovali Selii. Iri by nepřežila ani pár dnů po porodu. A Dahlia.... Dahlia by byla mrtvá."

„Ale..."

„Žádné ale... Kdyby tě nikdy nepoznala, s největší pravděpodobností by se dostala k někomu, kdo by ji ubil už před dvěma lety."

Elias od ní přijal další lžíci a pak zašeptal: „Moc si vás vážím, víte."

To už Dahlia nevydržela a oslovila ho, aby věděl, že je vzhůru: „Eliasi?"

„Ano, lásko?" zašeptal na oplátku.

„Jak se cítíš," přitiskla se k němu a pohladila jej po vlasech.

„Jako by mě hodili do ohně," odpověděl po pravdě. „Co ty? Iryna mi řekla, že jsi nemocná."

„Dost to bolí, ale byl za mnou doktor a dal mi nějaké léky. To to trochu utiší."

„Doktor?" opakoval po ní s obavami.

„Pravý doktor," objasnila mu.

Iryna v tu chvíli popadla prázdný talíř a šla ke dveřím: „Za chvíli Vás přijdu zkontrolovat a přinesu děti," usmála se na ně. Elias otočil hlavu k Lie a jejich oči se střetly.

„Jak jsi to zvládla?" dotázal se starostlivě.

„Nezvládla," přiznala. „Schovala jsem se pod peřinu a Iryna mě musela přemlouvat. Ale pak mi pomohlo myslet na tebe."

Elias se na ni usmál a ona se k němu přisunula a začala ho hladit po tváři, po krku a po ramenou. „Víš, já..." spustila rozpačitě. „Myslím, že se budu hojit dlouho. A ne všechno bude takové, jako předtím."

„Hlavní je, že jsi tu se mnou, lásko. Strašně jsem se bál, že o tebe přijdu," odpověděl tím svým rozhodným tónem.

„Bojím se, Eliasi," zašeptala.

„Čeho, Lio?"

„Že nás ta volnost zničí," odpověděla a on na ni chvíli zmateně zíral. Vždycky na ni tak zíral, když řekla něco, co mu dávalo smysl jen z části, nikoli úplně.

„Jak to myslíš?"

„Já už se nezměním, Eliasi. Vím to. Vždycky bude část mě, která se tě bude bát. Jen maličká... Nepatrná oproti tomu, jak moc tě zbožňuju. Ale já už jsem tak dlouho zvyklá mít pochyby o své rovnocennosti s tebou, že se jich nedovedu zbavit. Bojím se, že bych tě tím jednou mohla odehnat. Že se ti přestanu tolik líbit nebo zjistíš, že ti nedovedu být takovou ženou, jakou sis představoval. Vždyť já ani nevím, jaké to je být někomu ženou. Vím, že mi bude často nepříjemné, když se mě budeš dotýkat. Ale přitom bych ti jako žena, tak jak káže zákon, chtěla být ve všem poslušná, protože nechci, aby ses na mě musel zlobit..."

„Dost," zašeptal, ale nevypadal rozčíleně. Ani slzy mu netekly, ale od těch předchozích měl stále zarudlé oči. „Pro mě manželství znamená něco jiného, Lio. Je o vzájemném respektu, o lásce, něze a pocitu, že k někomu patříš a on patří k tobě. Já od tebe poslušnost žádat nebudu. Nikdy. Hnusí se mi představa, že bych si ji od tebe někdy vymáhal," objasnil jí k její úlevě. „Když budeš mít pocit, že mě vedle sebe nedovedeš snést, stačí jediné slůvko a lehnu si na zem nebo přespím třeba v kuchyni. Nebudu mít díky tomu pocit, že mě nějak zklamáváš. Vždyť já tě taky strašně moc zbožňuji. Jsi celý můj svět, lásko," u poslední věty přešel do azmarinštiny.

„A ty můj," opáčila mu tím stejným jazykem a přitiskla se k němu.