Nechtěný dar (18+)

148. Můj nejlepší přítel (D)

Z práce chodil zamlklý. Snažil se na ni nemluvit, aby ji neděsil, a tím pádem spolu už vůbec netrávili čas. Ač si s Kieranem povídala o hvězdách a usínala vedle něj, bez Eliase si připadala sama. Nebyl jen její manžel, byl i její nejlepší přítel. Chtěla vědět, jak se mu daří, být tam pro něj, když jemu se očividně nedařilo najít si v práci spojence. Ale pouhý pohled na něj v ní vzbuzoval strach. Ne stejný jako ten první den, ale sláblo to příliš pomalu. S takovým tempem se ho bude moci znovu beze strachu dotýkat až za pár týdnů. A přeci jí tak moc chyběl.

Když uplynul týden, a zase seděli každý na opačné straně stolu u večeře, sklopila zrak, aby se na něj nemusela dívat, a oslovila ho: „Myslíš, že bychom si mohli na chvíli o samotě promluvit, Eliasi?"

Cítila na sobě nejen jeho udivený pohled, ale i všech ostatních. S Irynou ani s Antonem o tom, co se stalo, nemluvili, ale její koktavé odpovědi a to, jak se snažila od něj držet co nejdál mohla, jim nemohly uniknout.

„Teď?" dotázal se jí.

„Jestli s tím souhlasíš. Jestli ne... tak... tak..." prudce se nadechla a přivřela oči.

„Jistě. Půjdeme vedle," zvedl se od stolu a vešel do ložnice. Lia ho pomalu následovala. Zatímco on si sedl vedle polštáře, ona si sedla až téměř k nohám postele.

„Chtěla bych vědět, jak se ti daří v práci," oznámila mu.

„Dobrý. Výplatu dostávám každý den. Není to moc, ale když dám čtvrtinu Antonovi za naši stravu, tak nám ještě něco zbude," pronesl. Oba dva hleděli před sebe. Nedívali se na sebe.

„A co ostatní učni? Jak se k tobě chovají?"

Elias dlouho mlčel. Pak se jí dotázal: „Proč se mě na to ptáš, Lio?"

To ji vyvedlo z míry: „Jestli... Jestli... Bych se neměla ptát... Odpusť. Nechci být vtíravou ženou. Nevím, jest... jestli... může azmarinský muž svojí manželku považovat i za přítelkyni. Víš... Pro... pro..." do očí jí vpadly slzy a musela se prudce nadechnout. „Pro mě jsi stále můj nejlepší přítel. A... A... Chtěla bych, aby sis se mnou povídal."

Cítila, jak k ní stáčí svůj pohled: „Neplač prosím," zašeptal. „Ubíjí mě to." Pak se znovu zadíval do zdi. „I ty jsi moje nejlepší přítelkyně, lásko. Ale po pravdě... Víš, že si nepotrpím na sdílení pocitů. A nevím, jak o tom mluvit bez toho, abych nedostal vztek. Nerad bych nějak zhoršil to, čím si teď kvůli mně procházíš."

„Nebyla to tvoje chyba," řekla. „Nebyla to ničí chyba. Prostě se to stalo. A my se musíme naučit žít s tím, že to takové občas bude. Tedy dokud budeš chtít být se mnou."

„Ty víš, že dokud mě budeš chtít ty, tak nikdy neodejdu," odpověděl.

Lia se pro sebe pousmála. „Chci tě. Moc tě chci. Jenom se pořád učím, kde je teď moje místo. A je to těžší, než jsem si dovedla představit."

„Pomůžu ti s tím," řekl a pak se vrátil k její otázce: „V práci to zatím není nic moc. Ti lidé mě nesnáší. Říkají o mě, že jsem zasranej Azmariňan, a snaží se mi dělat naschvály. Občas bych kvůli tomu nejraději něco rozflákal. Ale na druhou stranu vím, že pak přijdu domů k tobě a uvidím tě svobodnou a najezenou. A to mě hřeje u srdce."

„Taky se vždycky moc těším, až už budeš doma. Jsem zvyklá mít strach, že už se ke mně nevrátíš. Přestože teď nedovedu snést tvojí blízkost. Ale povídat si s tebou je lehčí, než jsem si myslela, že bude."

„Těší tě to?" dotázal se.

„Jo. Je to jako bych jen vedle tebe byla úplná. Nevím, jestli to dává smysl..."