Nechtěný dar (18+)

86. Strašně se tě bojím (D)

 Pečoval o ni tak, jako ona pečovala o něj. Když ho uprostřed noci v teplotách prosila, ať jí nechá zemřít, její prosby nechal bez povšimnutí. Napustil jí ledovou vodu a sám tam s ní sestoupil a choval jí v ní. Znal tu bolest. Teď už jí znal. Znal i to vyčerpání, které dovedlo zastřít mysl víc než jakákoli omamná látka. Sotva cítil, že horečka klesla, zabalil ji do deky a odnesl na postel. Bylo to náročné. Snažil se šlapat jen na patu, aby se náhodou neuhodil do prstů a neupustil ji. Ale nechtěl budit dole v Merickově starém příbytku spící Verity. Ač Lia teď potřebovala nabrat sílu, dělil se s ní teď jen o malou část jídla. Věděl, že když nebude silný on, bude tím trpět i ona. A on byl velmi zesláblý a podvyživený.

Verity za ním chodívala ráno posnídat. Jedli u stolu, povídali si o tom, co je nového ve městě, a když už byl Elias moc utahaný, pomohla mu přesunout do postele k Lie. I odtáhnout do umývárny mu jí pomáhala, ale sotva byli uvnitř, diskrétně odešla.

Když už po pár dnech Lia trochu vnímala, zvědavě si Verity prohlížela: „Co ta tu dělá?" zeptala se podivně dětským hláskem. Jako malé děcko provokující dospělého.

„Vidíš, to je dobrá otázka. Vlastně ani nevím, když jsem přišel, už tu byla," vzhlédl z postele k židli.

„A my si jí tu necháme?" zašeptala k němu. Působil na ni alkohol, který jí podával, když došlo makové mléko.

„Mám dojem, že nemáme na výběr," usmál se na ni.

„A co tu bude dělat?"

„Vařit..." pokrčil rameny.

„Aha. Dobře," usmála se na něj, ale vzápětí se jí orosily oči slzami a gumensky zašeptala: „Ale nebude na mě zlá..."

„Nebude na tebe zlá," odvětil tím stejným jazykem. „Nedovolil bych jí to."

Natáhl se na stolek pro mléko s medem a rumem. „Ještě se napij. Bude ti líp," dal jí hrnek.

„To není makové mléko," špitla.

„Ne, to je chlast," přiznal a ona se zhluboka napila.

„To je dobře," usmála se na něj. „Ten mi chutná."

„To vidím," zasmál se nad tím. Věděl, že alkohol není jedinou příčinou jejího rozpoložení. Jako dítě mluvila i ve chvílích, kdy se cítila na dně. Byl si jistý, že si ve skutečnosti uvědomuje, jak špatně se cítí a v jaké strašné teď jsou situaci. Ale pomáhalo jí se chovat na povrch jako malá. Ukrýt se před špatnou náladou, když už se nedovedla ukrýt před bolestí.

„Nemyslíš si, že už jsi ji namazal dost?" zvolala k němu Verity. V přípravně bublala polévka, kterou jednou za čas chodila zamíchat.

„Dokud mluví a je jí rozumět, tak jsem ji zjevně namazal málo," odvětil.

„Ale co kdyby sem někdo přišel. Okamžitě by tě prozradila! Jestli nad ní nebudeš držet pevnou ruku ty, tak s tím začnu já."

V tu ránu Lia sklopila zrak. „Omlouvám se, paní. Moc se omlouvám..."

A Eliasovi začal v žilách proudit vztek: „Na chodbu! Hned!"

„Ty mi chceš poroučet?"

„Ne, já tě pěkně prosím," ušlo mu podrážděně ze rtů. „Bude to jen chvilička."

Otočil se k Lie a políbil ji na čelo. „Nic se neboj, miláčku."

Společně vyšli ven a on zavřel dveře a spravil pár kroků chodbou. Pak zašeptal: „Už nikdy jí nevyhrožuj!"