Nechtěný dar (18+)

178. Obě jsme to zvládly (E)

Sotva kašel ustoupil, Elias se rozhodl vzít dcery zase k Lie. „Už nechci čekat," řekl z rána, když Lia ještě spala a Anton s Kieranem už odešli, Iryně. Lia v noci ze spaní šeptala jejich jména, jak Seliino, tak Irynino. I jemu už moc chyběly. Potřeboval je mít zase v pokoji, moci je pochovat a pomazlit. Nelíbilo se mu, že si odvykají na kontakt s rodiči. Že se jich přestávají dožadovat. Nechtěl, aby v nich vzklíčila stejná netečnost, kterou on projevoval ke svému otci a bratrovi. Na matce mu záleželo, to ano. Ale záleželo mu na ni stejně jako na bohovi. Jako na něčem, co věřil, že kdysi měl. Protože to tak muselo být. A taky věřil, že se na něj z nebe dívá a věří v něj. Ale on nechtěl být pro své děti představou ani někým, kdo pouze kázal, jak se mají chovat. Chtěl, aby jej jeho dcery měly rády. Aby za ním mohly s čímkoli přijít. Chtěl být tím, kdo je bude chránit. Radit jim, ale nevyužívat je pro své vlastní plány. Nechtěl být jen otec, chtěl být táta.

„Tak dobře, ale jak zakašle nebo se jí zvýší teplota, tak je zase vrátíme sem," souhlasila Iryna.

Pak mu pomohla přesunout postýlku. Rámus, který u toho činili, Liu probudil. Dojatě a vděčně k němu vzhlédla.

„Dobré ráno, miláčku," řekl jí.

„Dobré ráno," usmála se. „Co naše lásky?"

„Teď spí, ale jen co se probudí, tak ti je podám. Určitě jim už moc chybíš."

Všiml si, že se Lie orosily oči. Byla šťastná stejně jako on.

Zašel jí připravit snídani a když jí chtěl položit na stolek, všiml si, že není v posteli. Stála u postýlky a pevně se držela madel, zatímco se jí třásly nohy. Okamžitě k ní vykročil a podepřel ji.

„Já vím, že bych neměla vstávat," řekla provinile.

„Nedivím se ti. Taky jsem to bez nich nemohl vydržet," usmál se na ni. Pak Iri otevřela oči a vzhlédla k nim. A taky se usmála. U Seli už párkrát úsměv viděl. Ale u Iri to bylo poprvé.

„Pane Bože..." ušlo mu z úst užasle.

„Směje... Ona se směje, Eliasi," zaradovala se Dahlia. Jejich dcerka, která měla před měsícem smrt na jazyku se poprvé smála.

„Je šťastná, že vidí svojí mámu," řekl na to. „Vrátíme tě do postele a podám ti jí," řekl Lie a pomalu ji doprovodil na lůžko. Pak vzal holčičku a podal ji svojí ženě. Ta si ji položila na hruď a začala ji hladit. „Maminka je tu, broučku. Obě jsme to zvládly. A teď už budeme jenom spolu. Budu tě chovat a zpívat ti."

Iri začala kňourat, jako by chtěla začít také zpívat, a Lia ji k sobě pevně přitiskla. „Mohl bys mi prosím přinést i tu druhou. Já vím, že ji nechceš budit, ale já ji k sobě jen přivinu."

„Zkusím to," usmál se na ni a pak opatrně vzal dítě, aby se nerozplakalo a položil ho vedle Lii. Pak si sám lehl z druhé strany.

„Měl bych zase začít chodit do práce," řekl jí.

„Od zítřka?" dotázala se jej. Snášela to dobře. Věděla, že to musí udělat.

„Ještě jsem se nerozhodl. Možná bych se mohl domluvit se Savchukem a pracovat o hodinu méně. Rád bych s tebou chodil na procházky do města. Musíš se teď snažit, abys zase nabrala sílu. Ale jestli mě u toho nechceš, tak můžeš chodit s Irynou. Vím, že jsi ve větším bezpečí, když nejsi se mnou a nepřitahujeme pozornost."

Lia zakroutila hlavou. „Je to dobrý nápad, miláčku. Nejen proto, že potřebuji nabrat sílu. Taky potřebuji nabrat jistotu, že se mi večer vrátíš. A když tě o polední přestávce uvidím, budu pak klidnější. Půjdeme se projít jen k Antonovu stánku a nazpátek. A ty se alespoň stihneš v práci nebo doma najíst. Já beztak moc dlouho na nohách nevydržím. Mám dojem, jako by byly z másla."