Nechtěný dar (18+)

79. Mapa ve staré gumenštině (E)

 Byla to mapa. Dost podivná. Plná neexistujících cest, lesů i jezer. Každý, kdo neznal Guménii velmi dobře, by se v ní ztratil. A do toho byla psaná starou gumenštinou. Tou, kterou ovládalo jen pár lidí. Včetně Lii a Antona. Oba tenhle dar podědili po předcích. Ona ten jazyk podle svých slov znala jenom trochu. Ještě z domova, ze Severopolu. On jej znal mnohem lépe a v mapě se vyznal. Dostala se od něj od jednoho přítele z odboje. Ten se mu svěřil, že se zamiloval do Azmariňanky a chtěl by s ní utéct z města. Ta mapa byla prý klíč. Antonovi okamžitě došlo, že podobná příležitost se nemusí opakovat. Žádal po něm, aby mu mapu překreslil. Ale to se Nikolay Velev zlákat nedal.

„Neudělá to, protože se bojí, že bych ho udal," dořekl za svým vyprávěním u večeře Anton.

„A věříme mu natolik, abychom mu řekli, k čemu ji potřebujeme?" dotázala se jej Lia.

„Věříme, že by nás neudal. Je to čestný člověk a tu holku, Emery, má moc rád. Slouží teď v domě u jeho rodičů."

„A ona s ním chce utéct?"

„Podle všeho ano. Řekla mu, že ano."

„V tom případě bychom to měli risknout a svěřit se," prohlásila rozhodně Lia.

„No to ani náhodou, Dahlio," zarazil ji neústupně Elias a ona se jej lekla, roztřásla se a začala se od něj sunout.

„Miláčku, počkej," pokusil se o milý tón. Došlo mu, že na ni neměl tak křiknout. Že vedle ní musí být obezřetnější v tom co a jak říká. Lia si však už přesedala z lavice na židli dál od něj. „Nemyslel jsem to tak... Já jenom nechci, abys kvůli mně takhle riskovala. Jestli nás někdo nahlásí, tak nepotrestají jen mě."

„Já vím," odpověděla, ale namísto jeho tváře hleděla do stolu. „Ale jestli nic neuděláme, tak se tahle příležitost už nemusí opakovat. A já odsud potřebuju pryč. Nejen kvůli tobě," všimla si, jak k ní natahuje přes stůl ruku a rychle dala ruce pod stůl. „Jestli to nezvládneme. Nepřijdu jenom o tebe. Přijdu o Auriho i o to maličké. Kostadin ho předá kojné a já už k němu nebudu moct."

Eliasovi se zachvěly rty. Pamatoval si na doby, kdy jí od smrti dělila jen smrt Auriho. On byl jediným důvodem, proč žila.

„Promiň..." ušlo mu ze rtů. „Promiň... Promiň, lásko. Ani si neumím představit, jak to máš teď těžké. Nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas." Připadal si bezradně. Netušil, co dělá ani co říká. Netušil, co je teď správné. Vždyť on chtěl jen to, aby byla šťastná a v bezpečí. Copak toho chtěl zas tak moc?

„Já vím, Elio," usmála se na něj. „Jen se mě prosím nedotýkej."

„Dobře," přitakal. Seděla jen metr od něj a přesto mu v tu chvíli tak moc chyběla. Anton s Irynou sledovali jejich rozepři s kamennými tvářemi. Byl jim vděčný za to, že nezasáhli. Připadal si tak méně odporně za to, že proti ní tak vystartoval. Měl dojem, že všichni zúčastnění vědí, že to byl omyl z frustrace. Ne důkaz zlomyslné azmarinské krve.

„Uděláme to," řekl po chvíli, když se vzduch trochu pročistil. „Jestli s tím všichni souhlasíte."

Anton s Irynou na sebe kývli. „Souhlasíme, synku," pronesla Iryna. „Pozveme toho pána sem."

Následující noc spala Lia na zemi. Když se Anton tázal, jestli ho nezkusí zase postavit na nohy, zakroutil Elias hlavou. „Dnes ne, starouši," a kývl k Lie, která se na něj slabě usmála. Poté, co ulehla, jí nabídl, že ho může svázat, ale ona s tím nesouhlasila: „Stejně bych se vedle tebe nevyspala."

„Tak moc jsem tě vyděsil?" zašeptal do tmy.

„Ano," odpověděla. „Nečekala jsem to od tebe. Ale to přejde."

„Přál bych si ti nějak ulevit."

„Já vím. Ale mě pomůže jenom chvíle o samotě."

Rozhostilo se ticho a on se domníval, že už na něj nepromluví a pokouší se zaspat, ale pak doprostřed toho ticha azmarinsky pronesla: „Mám strašný vztek. Zlobím se, že nejsem schopná si k tobě lehnout. Zvlášť, když tohle může být naše poslední společná noc."

„Není to naše poslední společná noc, Lio. Zažijeme jich ještě spoustu. Spolu v jedné posteli. Bez pout. Jen si to představ. Nás v našem malém stavení. S našimi dětmi."

„Dětmi?" opakovala po něm udiveně.

„Auri bude patřit do naší rodiny stejně jako to naše společné malé."

„Naše rodina," pronesla nahlas.

„Budeme rodina, Lio. Ty budeš má žena a já tvůj muž."

„Já jsem vdaná, Elio."

„Nikdy jsi mu neřekla ano. Ten sňatek nemůže být opravdový v očích žádného Boha."

Lia se na chvíli odmlčela a pak zašeptala: „Dahlia Delgadová..." Jemu to znělo krásně. Ona to ale pronášela smutně. „Ani nevíš, jak moc bych to chtěla. Ale i když se nám odsud podaří utéct. Kdo nás oddá? Azmariňana s Gumenkou. Vždyť ani nesdílíme stejnou víru."

„Budu věřit třeba na Kostaděje a Domovoje, když budeš mojí ženou," pronesl a tím ji rozesmál.