Nechtěný dar (18+)

52. Nechci ti přidělávat starosti (E)

 Byl na pokraji sil. Dovedl vnímat jen bolest a Dahliin konejšivý hlas. Připadal si jako malé dítě, když se od ní nechal takhle obskakovat a ještě ležel uprostřed světnice nahý a přikrytý jen dekou. Před Antonem dovedl své rozčarování skrýt. Nechtěl vypadat jako uplakánek. Byl voják. Azmarinský voják... A jako takový by měl vydržet cokoli. Ale v noci, když se k němu Lia na zemi tiskla a pokoušela se jej dotýkat tak, aby mu nezpůsobila více bolesti, se mu do očí draly slzy. Nezasloužila si takový život. On si nezasloužil, aby pro něj riskovala to, co získala. Ale nemohl s tím nic dělat. Věděl, že mu Lia sobecky nedovolí to vzdát, stejně tak jako to on sobecky nedovolil vzdát jí. Třetí společnou noc jej Lia hladila po rukách, rameni, vlasech i krku. Všude tam, kde neměl kůži na padrť. Nedovedl na ni promluvit, nedovedl ani otevřít oči a dokonce ani udržet myšlenku. Myšlenky se v jeho hořící hlavě přímo vařily. Ale slyšel, jak mu čte a cítil její dlaně. Už jí to šlo. Azmarinsky už uměla dobře. Předčítala mu starou Azmarinskou pohádku. O Hanzi a Gretě, dvou dětech, které se ztratily v lese a nemohli najít cestu domů. Pak došla do části, ve které potkají proradnou Gumenskou čarodějnici. Tam se zarazila a namísto pokračování se dala do čtení dalšího příběhu. Jakého, to už Elias neslyšel, protože zase usnul.

Následujícího rána se probudil před svítáním. Kdysi v tenhle čas odcházel do práce. Probudil Liu políbením na tvář, pak jí sňal košili a připoutal ji na zem. Ten čas by nikdy nechtěl vrátit. Raději by schytal dalších sto ran než jí znovu působit bolest.

Lia ještě spala, když se ve dveřích objevila Iryna. Elias si už všiml, jak se na něj dívá. Jaký strach z něj má. A tak před ní začal klopit zrak. A to udělal i nyní. Sotva mu pohlédla do očí a zjistila, že je vzhůru. Žena však dnes nevypadala vyděšeně. Znatelně si oddychla a klekla si k Lie, aby ji probudila.

Chtěl ji poprosit, ať Liu nebudí, ale příliš si nebyl jistý, jak gumenská žena na cokoli, co jí řekne, zareaguje. V tomhle domě už to nebyla Lia, kdo patřil ke zvířatům a na koho se dalo svalit všechno špatné. Byl to on. Azmariňan a navíc bývalý voják. Mohl být rád, že ho ta žena tajně nepodřízla ve spánku. Podle Gumenů prý azmarinská krev přinášela na polích úrodná léta. Hloupá historka, kterou si ti hrdlořezové mezi sebou vyprávěli poté, co zmasakrovali jeho lidi. Také říkávali... „Mrtvý Azmariňan, dobrý Azmariňan." Ale toho už se nejspíš tak silně nedrželi. Jako by se od Azmarinského chladně kalkulujícího zajímání Gumenů na otroky něco přiučili.

„Jak ti je?" zašeptala Lia rozespale a k jeho údivu gumensky.

„Líp," odvětil a dořekl azmarinsky, „miláčku."

„To jsem ráda. Včera jsi nás všechny moc vystrašil."

„Omlouvám se. To jsem nechtěl, Lio," připadal si zvláštně. Jako by až teď plně pochopil, jak samozřejmě z člověka vypadávají omluvy, když má na rukou pouta a na zádech rozedranou kůži.

„Podstatné je, že už je ti líp. Zítra se vrací Kostadin, ale mohla bych přemluvit Antona, ať tě tu nechá ještě na jednu noc a ráno ti pomůže do stodoly."

„Nechci ti přidělávat starosti."

„Ale ty mi nepřiděláváš starosti. Víš, já..." zarazila se. Oba dva si všimli, jak je Iryna ze svého místa u kamen, kde připravovala snídani, pozoruje. „Když jsi byl na tom pranýři. Viděla jsem tě..."

Elias se musel prudce nadechnout.

„...a pochopila jsem, jak těžké pro tebe muselo být jen tak přihlížet a nezasáhnout. Protože já bych se tam nejraději rozběhla a křičela na ně, ať tě nechají být. A přesto jsem byla zároveň šťastná, že vím, že žiješ. Musí to znít šíleně, ale je to tak. Prostě si nedovedu představit život, ve kterém mi nejsi nablízku."

„Miláčku, já..." zašeptal azmarinsky, ale nevěděl, co víc by mohl říct. Ta představa, že to viděla. Že viděla, jak jej všichni ostatní odsuzují, a přesto stále stála při něm, jej dojímala.

„Jen se se mnou snaž prosím zůstat tak dlouho, jak dlouho budeme moci být spolu," zašeptala a políbila jej na tvář. „Mám pocit, že ve světě, ve kterém ty nejsi, pro mě není dostatek vzduchu, abych přežila."

Elias tuhle Liu neznal. Tak upřímnou, dětinskou a zároveň bolestivě dospělou. Jako by se celá její osobnost znásobila. Nevěděl, co za to mohlo. Jestli ztráta dítěte nebo on sám, ale zatímco její nenucená provokativní slůvka i tu až kolikrát dětskou radost vítal, tohle se mu pranic nelíbilo. Bál se, že ji zničil. Že za její pobyt u něj v domě vytvořil iluzi, že je bez něj ztracená. Ale to nebyla pravda. Ona dovedla být úžasná i bez něj. Naopak. Měl dojem, že ona jej naučila o životě mnohem víc, než se sám dovedl naučit za celou svojí dosavadní existenci. Přesto on sám bolestně toužil mít s ní ještě jednu noc navíc, kterou stráví v teple v její blízkosti namísto chladné kamenné podlahy vystlané senem.

„Budu rád, když se starouše zeptáš," překonal vlastní jízlivost. „Moc rád, miláčku..."