Nechtěný dar (18+)

46. Azmarinská coura (D)

 Lhala mu. Lhala mu ve všem, ale nemohla jinak. Večer si Kostadinovi pacholci vyprávěli o tom, že už moc dlouho nevydrží. Nedovedl jíst ani pít. Schvátila ho prudká horečka. Když se k němu pod rouškou tmy vydala, měla co dělat, aby se z toho zápachu ve stodole nepozvracela. Její Elias. Ten dřív neustále hladce oholený a elegantní Elias, teď ležel uprostřed zápachu z moči. Chtěla jej otočit a podívat se mu na rány, ale věděla, že by to nebyl pěkný pohled, a beztak by mu nepomohla. Musely se mu zanítit a z nich vznikla i ta horečka.

Když se vrátila zpět, vyhlédla z okna k náměstí. V noci tam panoval podivný klid. Dva muži tam smývali z popraviště krev a připravovali jej na další den. Před domem uviděla přibližující se Kostadinovy muže. Opilí se kymáceli domů. Stefan a ten druhý, který se jmenoval Vasil. Strach měla z obou. I když k ní Stefan stále promlouval mile, oslovoval ji „moje paní" a kdykoli viděl, že vrávorá a potřebuje pomoc, tak ji chytil a doprovodil k židli, nemohla se zbavit vzpomínky na to, jak jí tvrdě držel a táhl ji k té příšerné věci. O hodinu později dorazil i Kostadin. Ač ji jindy nevyrušoval, dnes přišel k ní.

„Spíš, můj poklade?" dotázal se jí. Asi si trochu přihnul. Azmarinci se jednou za čas dovedli zpít do němoty. Aspoň Elias to dovedl. Gumeni pili pořád. Většina z nich. Ti, kteří se živili bojem.

Předstírala, že ano, ale to ho nezastavilo. Ulehl vedle ní jenom v košili a začal jí vytahovat košilku. „Prosím, ne," zašeptala. „Ještě se na to necítím."

„Ale notak, ženo. To si mám o tobě začít myslet, že se ti to líbí jenom s těma azmarinskýma prasatama?" neustal a ona cítila jak k ní tiskne svůj ztopořený úd.

„Udělám ti to ústy," navrhla mu, ale to už cítila, jak jí roztahuje nohy. Když do ní vnikl, zaúpěla. Bolelo to, příšerně to bolelo. „Kostadine. Prosím..." vyhrkla, když cítila, jak jí rukou šátrá v klíně a dráždí ji. A ona tála. Tála pod jeho dotykem jako by toho člověka snad milovala. Jako by jí byl příjemný jeho dotyk.

„Tak se ti to líbí, viď," zašeptal jí do ucha. „Jsi azmarinská coura, která miluje bolest," a začal do ní přirážet, jednou rukou jí držel za rozkrok a druhou štípal do bradavky. A ona se udělala. Vykřikla tak hlasitě, že to snad musel slyšet celý dům, vzepjala se tiše se roztřásla, přičemž v sobě cítila, že i on se udělal a modlila se, ať s ním neotěhotní.

Sotva usnul, vstala a potichu našlapovala z pokoje. Po stehnech jí tekla krev. Pořád se to nezahojilo. Vpadla do světnice, schoulila se k dohasínajícím kamnům a přála si, aby se tam objevil Elias. Dala se do hlasitého pláče, který vzbudil služebnou v přilehlé komůrce.

„Co tu ponocujete, paní?" spráskla rukama stařena. Pak si všimla, že má košili celou od krve a pláče.

„Prosím, neříkejte nic manželovi. Prosím," šeptala k ní. „On... On..." dala se opět do pláče.

Iryna si k ní klekla a k jejímu údivu jí začala hladit po vlasech. „To je dobré. Děvečko. Jen se vyplačte," řekla jí. „Zajdu Vám pro čistou košili a uvařím vám heřmánkový čaj."

„Ten mi vařil..." zarazila se. „a... maminka," dořekla. Byla to pravda. Že jí ho vařil Elias i že jí ho vařila matka. Nechala si podat šálek s čajem a také pomoci do čisté košile. Když služka uviděla její tělo, ty jizvy na zádech a pod nimi vypálený cejch a taky to povislé břicho, pod nímž už se nenacházel žádný život, zanadávala: „zasranej Azmarinec."

„Lidé jsou zlí bez ohledu na to, jak vypadají," zašeptala Lia nepřítomně. I ona si připadala zlá. Připadala si rozbitá a čím dál tím rozbitější. Kdyby nebyla rozbitá, nikdy by se Kostadinovi tak moc nepoddala. O pár hodin později vplula opět pod přikrývku ke svému muži. Doufala, že mu to včera stačilo. Že s ránem zamíří pryč bez toho, aby ji probudil, ale spletla se. Znovu na sobě cítila jeho ruce. Strčil jí dlaň mezi nohy. „Jsi pořád vlhká..." zašeptal. Nebyla. Byla to krev. Vytáhl ruku zpodpeřiny a prohlédl si své prsty. „No co už," řekl si pro sebe a než se od něj stihla odtáhnout, přitáhl si ji blíž.