Nechtěný dar (18+)

83. Z nebe se snesla hvězda (E)

 Z nebe se snesla hvězda. Prskající, hořící. Ničící všechno okolo. To nebe bylo Azmarinské. Plné vrchů, odkud se na město dalo vystřelit. A ta hvězda nebyla hvězda, ale zapálené koule letící z dělobuchu přicházející armády. Na náměstí panovalo šílenství. Lidé se běželi schovat, obrana města ve spěchu popadala zbraně, a v Delgadově hnízdě spěšně nasazovali Eliasovi pouta. Byl konec. Konec jednoho nedotáhnutého plánu.

„Schovejte se ve sklepě," radil všem třem. Věděl, že gumenská obrana nemá proti Azmariňanům žádnou šanci. Brzy bude po boji. „Jak to bude možné, dostanu vás odtamtud a utečeme z města." Mapu nechal u Antona.

„Ale co Auri?" vyhrkla Lia.

Elias netušil, co jí odpovědět, ale nakonec zvládl dát dohromady rozumná tišící slova: „Až se Kostadin pokusí znovu zaútočit na město, zajmou ho i s Aurim. Nějak ho odsud dostaneme, neboj se." Sám svým slovům nevěřil. Bylo to moc složité. Moc riskantní...

Nechal se odtáhnout do stodoly a Lia se k němu sklonila a políbila ho. V jejích očích viděl jen čirý zmatek a strach.

„Neboj se, miláčku. Přijdu si pro tebe," zašeptal. Anton s Irynou už dávno spěchali do sklepa. Měli se zamknout zevnitř. Vytáhnout klíč a postavit se tak, aby klíčovou dírkou vevnitř osvoboditelé zahlédli jen prázdno. Lia vstala a rozběhla se za nimi. Vzápětí však do stodoly vpadli dva ozbrojení panáci azmarinské armády a táhli ji s sebou.

„Nemel sebou, ty gumenská štětko," řekl jeden a ten druhý jí uštědřil ránu do tváře a shodil ji na zem. „Elias Delgado?" dotázali se ho a on přitakal. Pak mu odemkli pouta. „Jménem nejvyšší královské rady Kingfordu vás osvobozujeme z otroctví. Tato gumenka bude podrobena trestu za zradu proti azmarinskému vlastnickému právu a poté o jejím osudu rozhodne vaše rozhodnutí," chytili ji za ruce a táhli před sebou. Lia se na něj naposledy roztřeseně podívala, než mu zmizela z očí a do stodoly vstoupili další muži, aby mu pomohli na nohy. Nechal si přes ramena přehodit kabát, prošel prázdným domem. Iryny s Antonem si nevšiml. Stihli se ukrýt. Pak nastoupil do kočáru a nechal se odvézt zpět do svého pustého vyrabovaného domu. Sám vyšel schody a ke svému údivu zaslechl v krbu praskající dříví. V patře u dveří do své ložnice zahlédl cíp dámské sukně. K ženě se dostaly jeho pomalé vratké kroky a vyběhla na chodbu. Byla to Verity. Ve tváři měla pár modřin, ale jinak se vůbec nezměnila.

„Vítej doma," pronesla a tajemně se na něj usmála. Pak k němu vykročila, aby ho podepřela. Zadívala se na jeho bosé nohy a všimla si chybějících prstů.

„Ta gumenská děvka nebyla tak přívětivá, jak se zdálo?" ušklíbla se.

„Přede mnou o ní tak nemluv," vyjel na ni rozmrzele, ale přeci jen si nechal pomoci dovnitř a usadil se na čerstvě povléklou postel. „Co tu chceš?"

„Chtěla jsem tě vidět. Přesvědčit se o tom, že jsi skutečně naživu."

„Jak vidíš?" rozmáchl pohublýma rukama.

„Vidím, že tě nešetřili."

„Nezasloužil jsem si to," ušklíbl se zase on. Chtěl něco dělat. Zjistit, co bude dál s Liou, uklidit v domě. Cokoli... Ale namísto toho ho horko z krbu donutilo zavřít oči.

„Postarám se o tebe," slyšel Verity pronášet a cítil, jak ho svléká z kabátu.

„Já se musím postarat o Liu," zašeptal.

„Tak tebe to ještě nepřešlo?" zakroutila nad tím hlavou.

„Nikdy mě to nepřejde," oznámil jí a usnul.

Nevěděl, jak dlouho prospal. Když se znovu vydrápal na nohy, na sobě měl noční košili a venku pomalu svítalo. Stoupl si k oknu a vyhlédl ven na připravovaný pranýř. Srdce se mu rozbušilo tak prudce, až se musel opřít o parapet. Znovu ji bude sledovat, jak trpí. Možná jí bude znovu působit bolest. A to jenom proto, že opět nestihli utéct. Přistoupil k zrcadlu a zadíval se na svůj odraz. Verity ho ve spánku oholila a ostříhala. Byl zase sám sebou. Tím Azmarincem, co vlastnil Gumenku. Nový řád byl nahrazen starým. Vyřízeně se usadil na židli ke stolku s mísou na vodu a začal do té vody zvracet. Jeho tělo bylo tělesně i duševně vyčerpané a on nemohl přestat myslet na to, že jeho Lia, která navíc čekala jejich společné děťátko, teď leží vystrašená v nějaké cele.

Slunce se vyhouplo na oblohu a dovnitř vstoupila Verity s tácem plným jídla. „Budeš teď dostávat dvojité příděly, aby ses trochu zmátořil."

„To je dobře. Aspoň toho bude víc pro ni."

Jeho odpověď ji zřejmě vykolejila: „Měl bys myslet hlavně na sebe a na naši rodinu."

„Myslím na svoji rodinu. Ona je moje rodina," odbyl ji. Pak se pokusil vstát a zavrávoral, Verity ho doprovodila k posteli a ukázala na černou hůl se zlatou rukojetí u dveří. „Zkusíš chodit s tímhle. Bude to pro tebe snažší."

„Je po Prosperovi?" dotázal se jí a ona přitakala.

„Už se ví, co jí udělají?" dotázal se poté.

„Padesát ran," oznámila mu k jeho zděšení. „A pak musí dokázat svou loajalitu k tobě."

„Jak?" vydechl ztrápeně.

„Polibek na botu."

„A to je vše?"

„A ty jí v tu chvíli musíš kopnout na znamení, že jí přijímáš zpět."

„A co když to neudělám? Co když to ona nezvládne?"

„Tak jí zastřelí."

Elias měl v tu chvíli pocit, jako by spadl z velké výšky a vyrazil si dech. Začal sýpat. Měl pocit, že mu někdo tlačí na plíce. „Ona to nezvládne."  

 „Třeba se ti pak uleví. Budeš mít o starost míň..." utěšovala ho Verity.

„Drž sakra hubu," procedil. „Neprosil jsem se tě o to, abys tu byla!"

„Kdybych tu nebyla, přidělí ti sluhu. Merick je mrtvý a nový sluha by tě tu nechal ležet jako zdechlinu," nenechala se odradit jeho slovníkem.

Elias znovu ulehl na postel a odvrátil se od ní. „Čeká moje dítě," svěřil se jí.

„Ta gumenka? Ale nebyla březí, když nás zajali?"

„Je teprve v druhém měsíci," podíval se na ni a jí došlo, že s ní spal i v zajetí.

Chvíli si ho prohlížela. Asi se chtěla zeptat, jak ten čas, kdy se neviděli, plynul pro něj, ale nezeptala se. „Být tebou bych se na ten plod příliš neupínala."