Nechtěný dar (18+)

129. Mezi svými (D)

 Většinu následujících dnů prospal. Budil se sotva na dvě hodiny denně, většinou ho budila žízeň či bolest. Do umývárny ho zatím tahat nemohli, a tak se většinou musel vymočit do sklenice. Lia se pokoušela mu to ulehčit a veškeré intimní potřeby se mu pokoušela obstarávat sama. Elias však ani to nesnášel dobře. Neměl v sobě nic, co by ho přivedlo do delíria, uvědomoval si každý její dotek. A ty doteky ubližovali jeho hrdosti. Většinou jí oslovoval plaše, v hlase mu poznala, jak je mu nepříjemné jí říkat o pomoc. Jednou si v jeho očích všimla slz, a když ho pak znovu přikryla, chtěla ho pohladit po tváři, ale on od ní odvrátil hlavu.

„Budeme odteď slavit narozeniny?" dotázala se ho, aby odlákala jeho pozornost jinam.

„Cože?" dotázal se jí. V tom slově rozeznala rozmrzelost.

„Narozeniny... Den narození. Nebo vy to neslavíte?"

„Slavíme, ale já..."

„Neboj, nic po tobě nechci. Jen přání a možná natrhanou kytičku. Teda jestli se ti bude chtít, jinak... Jinak slavit nic nemusíme," zakoktala se. „Omlouvám se. Jsem hloupá, když ti takhle říkám, co bys měl dělat."

„Kdy máš narozeniny?" skočil jí do řeči. Stále se na ni nedíval.

„21. července. A ty?"

„3. ledna," odpověděl. Tolik toho o něm ještě nevěděla... „Dobře, budeme slavit narozeniny. Jestli na to budeme mít peníze. Od Antona si na takové kratochvíle brát nebudeme, ale za své ti rád koupím i dárek."

„Nechci znít marnotratně. Nechci, aby sis myslel, že ráda utrácím peníze."

„Vím, že jsi zvyklá žít skromně, Lio," ujistil ji. „Nechci tě držet zkrátka a vím, že jsi dostatečně chytrá na to, abys sama dovedla zvážit, co si budeme a nebudeme moci dovolit. Ale kdybys někdy váhala, neboj se mi svěřit. Víš, že mi můžeš říct cokoli a já se na tebe nebudu hněvat."

„A co když tak chytrá nejsem? Nikdy jsem nic nekupovala sama za sebe. Dostávala jsem přesně napsaný seznam. Nemohla jsem si koupit to, co jsem chtěla."

„Už to, co mi teď říkáš, mě ujišťuje o tom, že to zvládneš. Možná bys měla spíš ty dávat pozor na mě," otočil se k ní. Povedlo se jí zahnat Eliasovy chmurné myšlenky. „Obávám se, že první výplatu dám za plný talíř jablečných koláčů."

„Ty si na to pamatuješ?" dotázala se ho dojatě.

„Byl jsem strašně šťastný, když jsi mi o tom vyprávěla."

„Byla jsem moc ráda, že jsi byl u mě a poslouchal."

„Tebe bych dovedl poslouchat pořád."

Jejich rozmluvu vyrušilo Irynino zaklepání: „Přinesu vám večeři."

„Dobře. Nejdřív Eliasovi. Nakrmím ho," navrhla a tím ho vrátila zpět do reality.

„Ne," zakroutil hlavou. „Já můžu počkat. Nejdřív se najez ty."

Lia chvíli mlčela a přemýšlela, pak přikývla: „Tak dobře. Nejdřív já a pak ty."

Za těch pár dnů si rovněž všimla, jak rád jí Elias pozoruje, když jí. Bylo to logické, a přesto překvapivé. Ta radost v jeho očích, když nestrádala. Měla teď tři velká jídla denně. Žaludek jí to pořád nechtěl trochu přijmout, proto jí někdy stačilo dojíst Eliasovu porci, ale už si všimla, jak se začíná spravovat. Její kosti už nebyly tak průsvitné. Dokonce ji napadlo, že by mohla ztloustnout. Kromě vytahaného břicha mít i dvojitou bradu. Ta představa ji pobavila i vyděsila zároveň. Chtěla být pro Eliase pěkná, aby po ní, přestože už mu nemohla dát žádné potomky, toužil.