Nechtěný dar (18+)

107. Vlk (E)

 Jel dlouho. Chtěl dát Kieranovi trochu klidu, než se vymění. Když už však necítil kosti večerním chladem, seskočil a vlezl pod plachtu. Kieran k němu vzhlédl s obavami. Měl z něj strach.

„Jak je jí?" dotázal se ho a přitom se pokoušel znít mírně. Přikrčil se vedle Kierana a položil Dahlii dlaň na čelo. Měla zimnici a úpěla bolestí. Když se dotkl jejího břicha, měla ho tvrdé jako kámen.

„Proč jsi mi to sakra nedal vědět?" vyjel na něj a Kieran se roztřásl. „Omlouvám se, pane. Nevěděl jsem, jestli..."

„Dobře, dobře... V klidu, hochu. Podej mi moji vodu a můj vak s jídlem."

Když tak Kieran učinil, dal jí ze svého napít a najíst. Pak ji odvázal, přilehl k ní a začal jí něžně hladit po těle. „Ty neumřeš, miláčku, rozumíš? Nedovolím ti umřít."

Lia k němu vzhlédla a usmála se: „Ano, pane."

Elias se znovu obrátil ke Kieranovi: „Sedni si na kozlík a pokus se najít nejbližší místo, kde bychom mohli rozdělat oheň."

Chlapec přitakal a vzápětí se s nimi vůz zase rozkodrcal. Zastavili v dolíku pod tmavým lesem plným jehličnanů. „Nejdřív rozděláme oheň. Bez něj bychom se neměli v noci zdržovat na místě, když k sobě nechceme přilákat vlky," zavelel a okamžitě začal nosit dřevo. Pak vytáhl křesadlo a zapálil trochu suchého listí, kterým klacky podložil. Navrch položil nožíkem rozřezané ryby a bylinky. Až pak vzal Liu do náručí a snesl ji co nejblíž k ohni.

„Pěkně to hřeje," zašeptala. „To já ráda."

„Já vím, lásko," položil si její hlavu do klína a hladil ji. „Kierane. Dojdi pro mojí lahev a nalij do rendlíku trochu vody. Ohřejeme ji Lie na čaj."

„Skoro žádná už ti nezbyla," oznámil mu následně chlapec vracející se s lahví a rendlíkem.

„To nevadí. Nalij to tam celé. Až se rozední, doplníme někde po cestě zásoby."

Kieran učinil, jak řekl, a pak usedl na protější stranu ohně.

„Ten Anton a Iryna," spustil. „Jsou to Liini rodiče nebo tak něco?"

„Ne," zakroutil nad tím hlavou. „Lia pochází ze Severopolu."

I chlapec ihned pochopil, co tím myslí. „Je z vládnoucí třídy? Proto umí starou gumenštinu?"

Elias přitakal, pak zodpověděl jeho otázku. „Anton s Irynou jsou svým způsobem naše rodina. Po pádu města jsem byl otrokem v domě muže, který si na Liu uplatnil sňateční právo. Předtím, než mě k němu dotáhli, jsem dostal sto ran. Neříkám, že neoprávněných. Za mojí práci v Dole a za držení Gumenky. Bez nich bych to nepřežil. Postarali se o nás o oba."

„Byli ve městě a podařilo se jim utéct?"

„Měli jsme utéct všichni. My dva, oni dva a Liin synek. Ale nestihli jsme to. Irynu a Antona jsem dostal z města po převratu, ale musel jsem jim přenechat mapu. Domluvili jsme se, že na nás budou ve Stakarinu čekat. Tehdy jsem si ještě myslel, že budeme do pár týdnů pryč."

„A proč jste neutekli s nimi?"

Lia začala otevírat oči. Elias si všiml, že se její tělo už trochu zahřálo: „Nestihla jsem se schovat," zašeptala. „Zadrželi mě. Každá zadržená Gumenka byla odsouzená k padesáti ranám bičem."

Kieran po těch slovech zadržel na okamžik dech.

„Elias mě musel kopnout do tváře na důkaz, že mě přijímá zpět jako svou otrokyni," řekla a Elias jí pohladil po zahojené bílé jizvě na líčku. „Kdyby to neudělal, na místě by mě zastřelili."

„Ale co ty maličké? Jak jste vy dva... Odpusťte, neměl bych se ptát."

„Když mě zbičovali, už jsem byla měsíc v očekávání," odpověděla. „Moc jsem se bála, že je potratím, ale Elias se o mě moc pěkně staral. Vždycky se o mě postaral," vzhlédla k Eliasovi a oči se jí začaly zalévat slzami.

„Jako ty ses vždycky postarala o mě," usmál se na ni. „Už je ti lépe, lásko?"

„Už je to lepší," potvrdila mu.

Chtěl se dotknout jejího břicha, ale zarazil se: „Můžu?"

Lia se na něj usmála a on jí sáhl na břicho. Měla ho stále dost tvrdé. To se mu nelíbilo, ale nemohl nic dělat. Před nimi byla ještě dlouhá cesta.

„Sníme to a vyrazíme," rozhodl Elias. „Podrž ji," řekl Kieranovi a začal vstávat. Kieran se usadil na jeho místo. Elias vytáhl vak s nasušenými bylinkami a naházel je do vody. Pak opatrně sňal ryby z ohně a položil je na podestýlku z listí. „Vyměníme se."

Chlapec vstal a Elias si znovu položil Liinu hlavu do klína. „Vezmi si jednu z těch větších," ponoukl mu.

„Opravdu? Myslel jsem, že..." Myslel si, že nedostane. To Eliasovi hned došlo.

„Nebudu tě trestat, Kierane. Jsme si rovni. Alespoň v mých očích."

Chlapec ještě chvilku váhal, a pak se natáhl po rybě, až si spálil prsty.

„Opatrně," zasmál se Elias a začal Lie do úst vkládat malá sousta.

Společně pojedli, zadupali oheň a vrátili se na vůz. Elias ulehl dozadu k Lie a Kieran se chopil opratí. Znovu vyjeli na cestu a metr za metrem se přibližovali blíž k cíli. Dahlia se k němu přitiskla a své steny posílala do jeho hrudi. Po chvíli se jí však už bolestí začínaly protáčet panenky.

„Lio?" oslovil ji.

„Zvládnu to, Jacku," zašeptala na to unaveně, a pak si uvědomila, jak ho oslovila: „Promiň, nechtěla jsem."

„Já vím, lásko. Na chvíli zastavíme," zabouchal na Kierana. Vůz se zastavil a chlapec vlezl pod plachtu.

„Je někde poblíž řeka?" dotázal se ho.

„Nevšiml jsem si. Ale už bychom měli být skoro u jezer."

„Dobře," přitakal Elias. „Dojedeme k nim a zastavíme."

Kieran se zahleděl na Dahliu: „Jak je na tom?"

„Není to moc dobré, ale čím déle budeme na cestě, tím to bude horší. Potřebuje teplou postel a jídlo."

„Zkusím koně trochu popohnat," navrhl Kieran.

„Dobře," přitakal Elias a zapřel se, aby ji pevněji držel. „Za chvilku zastavíme, lásko," řekl a když se vůz rozkodrcal, i Lia se ho chytila pevněji. Sotva zastavili, seskočil s prázdnými měchy a začal do nich nalévat vodu.

„Bylo by lepší, kdybychom ji převařili," oznámil klečící u kraje vody. Kieran mu ale neodpověděl, Elias zaslechl prudké dýchání či spíše funění. Otočil se a ve tmě spatřil pár metrů od vozu ustupujícího chlapce před divokou šelmou.

„Hlavně klid, hochu," zavolal k němu a odhodil zadělané lahve dál od břehu. Vzpomněl si na křesadlo, které leželo na voze v jeho vaku. Věděl, že kdyby se k němu rozběhl, upoutal by pozornost k pod plachtou skryté Lie. Vlk uměl vycítit slabou kořist.

„Odlákám jejich pozornost a ty naskočíš na kozlík," řekl mu.

„A co budeš dělat ty?" zavolal Kieran, který už neměl kam ustupovat, jelikož za ním začínal hustý les.

„Já si už nějak poradím. Doženu Vás. Jen jeď." Bez čekání na odpověď se natáhl po kameni a zasáhl zvíře do boku. Vlk se okamžitě otočil a rozběhl se proti němu, v tu chvíli Kieran naskočil na kozlík a rozjel se pryč. Elias neměl kam jinam utéct, než do vody. Byla ledová a plná šlahounů, plavalo se v ní špatně. I Vlk to věděl a ještě notnou chvíli přecházel u kraje jezera. Pak zaslechl v porostu jiné zvíře, nejspíše srnu, a vyrazil za ní. Světlovlasý muž se z posledních sil dostal na břeh a vyškrábal se na nohy. Do rukou popadl lahve a pročvachtané boty a s ranním rozbřeskem následoval do bláta vyryté stopy kol.