Nechtěný dar (18+)

117. Nechtěla jsem ho zklamat (D)

 První dny ve Stakarinu by dovedla nazvat jen jako jednu nekonečnou noční můru. Bolelo jí celé tělo, prostupovala ji horkost a přikradly se k ní ošklivé noční můry. Slyšela pláč svých děťátek, ale nedovedla se pohnout. Toužila si je pochovat, toužila se vyptat na Eliase, ale byla na to moc slabá. Naštěstí Iryna pochopila, že o něm potřebuje slyšet. Každý večer, kdy seděla u její postele, jí vyprávěla, kdo se za ním zastavil, a jak se má. Dahlia nedovedla odpovídat, ale tišilo ji vědomí, že žije a ví, že je ona také naživu. Když po pěti dnech už dovedla lépe reagovat a vydržela chvíli vzhůru, Iryna k ní radostně položila obě miminka.

„Mohla bys dát Iri napít," nabádala ji.

„Iri?" opakovala po ní a zahleděla se na své dítko. Nevypadalo zdravě. Kůži mělo až nepřirozeně bílou. Sice o azmarinských dětech nic nevěděla, ale zato měla pocit, že s tím jejím není něco v pořádku.

„Kozí mléko jí nedělá dobře," sdělila jí Iryna. „Vím, že se potřebuješ šetřit, ale to děťátko potřebuje mléko."

Lie se orosily oči slzami. Najednou pocítila vůči své bývalé služebné neskonalou vděčnost. Viděla, že nebýt ní, ani jedno z jejích dítek by nepřežilo. To ona se o ně s láskou starala. O obě, nikoli jen o to gumenské.

„Pomoz mi prosím," natákla ruku k Iri. A Iryna jí ji držela u prsu, zatímco dítko zhluboka sálo. „To je ono, miláčku," zašeptala k ní v slzách Dahlia. „Máma je tady, Iri." Když po několika minutách stále sála, Iryna ji sama od sebe odtrhla. „Jestli toho vypije moc, tak se poblinká," oznámila Lie. Ale světlovlasé dítko se zdálo být s množstvím svého přídělu spokojené. „Je to jeho dokonalá kopie," napadlo Dahlii.

„A Seli je zase tvou," podala jí druhou holčičku, která kupodivu už nevypadala oproti Iri tak maličká.

„Přeci jen bych byla ráda, kdybych dala Eliasovi syna. Nechtěla jsem ho zklamat. Ale třeba do budoucna..."

„Ale co to povídáš, holčičko," pokárala ji Iryna. „Vždyť tys ho nezklamala. Co vám Bohové dali, to máte. A teď se nerouhej."

„Vím, že mi to neřekne, ale..."

„Coby kdyby," máchla nad tím rázně rukou. „Ten kluk riskoval svůj život, aby nás všechny dostal z města. A když si myslel, že zemřeš, byl celý bez sebe a odmítal od tebe odejít. Všechno to dělal především pro tebe. A ty si myslíš, že bys ho nějak mohla zklamat?"

„Bojím se, že mu nebudu takovou ženou, jakou si představoval, že ve mně bude mít. Já nevím, jak být někomu ženou," vzhlédla bezradně k Iryně. „A teď jsem mu ještě dala dvě holky. Kdyby aspoň jen jednu. Ale dvě? Nedala jsem mu dítě, které by mohl vychovávat. Které by mohl učit a být na něj pyšný."

Iryna jí položila dlaň na čelo: „Mluví z tebe horečka."

„Mluví ze mě rozum. Trochu mi ho ještě zbylo," ušklíbla se rádoby v žertu. Ještě nezešílela. Sama sobě se divila.

„Jestli jsi tak rozumná, tak si poslechni tohle," vzala jí z náručí dítě a položila ho na peřinu. „Konec konců bude lepší, když se to dozvíš hned, ať máš čas o samotě to zpracovat... Ty už žádné děti mít nebudeš. Doktor říkal, že už nebudeš moct mít děti. A i kdybys někdy mohla, bylo by to pro tebe moc nebezpečné. Při vytahování lůžka ti zřejmě musel nějak poškodit dělohu."

Lia se musela prudce nadechnout. Už od čtrnácti byla zvyklá, že od ní muži vyžadovali, aby s nimi byla těhotná. Byla to její role. Její úloha v životě. A teď najednou tahle část ní přestala existovat. Připadala si prázdná a zbytečná.

„Řekla jsi to Eliasovi?" dotázala se Iryny.

„Ne. Nikomu kromě tebe jsem to neřekla. Je na tobě, jak s tím naložíš."

„Dobře," přitakala otupěle. „Mohla bys mu ode mě předat dopis? Myslím, že by to měl vědět dřív, než se kvůli mně rozhodne přijmout trest."