Nechtěný dar (18+)

96. Zdálo se ti o Delgadově Hnízdu? (D)

 Trápilo ji, že se ho nemohla dotknout ani ho utišit. Připadal si kvůli ní jako horší člověk. Za všechno to špatné, co vůči ní pronesl, aby ji donutil být zase jeho Liou. Kdyby jen tušil, jak moc si přála to samé, co on. Jak moc ji potěšilo, když jí přinesl čokoládu, jak moc šťastná si připadala, když se jí dotýkal. Musela si připomínat, že to nedělá kvůli sobě, ale kvůli němu. Aby on sám jednou mohl být šťastný. Věděla, že to bude těžké se těm pocitům postavit. A že pro něj bude ještě těžší poslouchat její odtažitý tón. Taky věděla, že to bude bolet. Že se tomu bude Elias vzpouzet dlouho. Že ji bude nutit jíst a že ji bude svazovat, aby se nezabila. V duchu mu dávala za pravdu, udělala by to. Kdyby se jí naskytla příležitost, zabila by sebe i i svá maličká. Raději by je viděla mrtvá než v dole nebo v loži nějakého starého krutého ochlasty. Nechtěla pro ně stejný soud jako měla ona.

Verity z zpočátku působila, že jí na tom, co Lia dělá, nezáleží. Ale až moc jí záleželo na Eliasovi, než aby dovedla nečinně přihlížet, jak se trápí. A až teď jí nejspíš došlo, jak moc se kvůli Lie trápit dovede. Zkoušela to výhrůžkami, když už to nemohla zkoušet mučením. Ale ty nezabraly. Pak to zkoušela mlčením a nečinným přihlížením. Domnívala se, že když nebude Lie dávat jídlo, tak jak si přeje, že ji to snad zlomí. Nakonec Liu však zlomil slib.

„Když budeš jíst," řekla. „Tak se postarám, aby se to, co se narodí, mělo líp. Jako žena bývalého člena rady dovedu leccos zařídit."

„Jak líp..." vyhrkla Lia. Zapomněla na formální oslovování.

„Třeba by se jednou mohlo dostat sem. Není nic neobvyklého, když má Azmariňan dvě Gumenky."

„Ale ona bude moje dcera."

„Na to se u Gumenů nehledí. Může tu být už ode čtyř, jako výpomoc do domácnosti."

„A jestli to bude chlapec?"

„Jestli to bude chlapec, pak už to bude na Eliasovi, ten ho bude mít na starosti."

„Aha to mi nedošlo..." vykoktala.

„Takže?"

Lia se na pár vteřin zamyslela. „Udělám cokoliv, paní."

„Vidíš, tak se mi líbíš. Na Gumenku jsi chytrá," usmála se na ni Verity. „Vím, proč to děláš. Snažíš se ho přimět, aby tě nemiloval. Aby pak nebyl nešťastný, když se mu nepodaří dostat z města. Nebudu ti lhát, moc šancí teď Eliasovi nedávám. Nedostane se za hranice Lightmondu. O tenhle plod určitě přijde. Co bude dál, ví jen Bůh."

Lie se objevily v očích slzy, ale před ní se pokoušela zůstat silná. „Slibte mi prosím, že se o něj postaráte. Já vím, že to pro něj bude těžké."

„Udělám, co budu moct," přitakala.

„Děkuju, paní," špitla Dahlia.

„Stačí Verity. Nejsem tvoje paní. Elias je tvůj pán. Stále ti vděčím za to, že ses o něj postarala. I když se mi nelíbí, že si vyhlédl zrovna Gumenku."

„Udělala jsem jen to, co by on udělal pro mě."

Verity vstala a přinesla z přípravny ohřátou polévku, kterou následně Lia sama snědla. Když hltavě pořádala i brambory a maso, ve dveřích se objevil udivený Elias. „Ty už jíš, miláčku?" zíral na ni s dojetím v očích a ona sklopila zrak a ustala v činnosti.

„Jak jsi to dokázala?" houkl k Verity. „Nebo víš co, raději mi to neříkej. Hlavně, že jí." Vykročil k Lie, ale Verity ho zarazila: „Co kdybys jí na to jídlo dal trochu klidu." A ukázala na židli u stolu.

„Tak dobře," ještě stále jako v mrákotách ušlo Eliasovi. Lia v jedení zpomalila, ale neustala. Nemít nateklé hrdlo a dávit se při nedobrovolném polykání příliš velkých kusů byla pro ni nečekaná úleva. Když dojedla, Elias se k ní sklonil, pohladil ji po tváři a vzal jí z ruky talíř.

„Děkuji, pane," zašeptala a tím ho uvedla znovu do reality.

„Takže tys s tím ještě neskončila?" suše se jí dotázal. V jeho hlase rozeznala únavu a vztek.

„Měla hlad. Nemůžeš jí vyčítat, že v tomhle slevila. Jí teď za dva. I když Gumeny..." spustila Verity.

„Ne, to já..." vykoktal znovu k Dahliině lítosti. Potřeboval někoho, kdo bude stát při něm, a Lia doufala, že ho absence té osoby brzy vžene do dívčího náručí.

„Jsem rád, že jíš, Lio," řekl nakonec. „Neberu to jako žádnou svojí výhru. Nechci tě tím ponížit. Jsem prostě strašně rád."

Lia chtěla přitakat nebo aspoň jinak naznačit, že to chápe. Ale věděla, že on by si každého takového posunku všímal a dával mu váhu. Ten večer spali ve stejné posteli, přesto odděleně. Elias zíral zamyšleně do stropu a ona potlačovala nutkání mu říct, že by bylo rozumné, kdyby šel spát. Nemohla se na něj dívat, proto se k němu otočila zády a na rozdíl od něj dovedla usnout. V noci ji však pronásledovaly noční můry. Zdálo se jí, že ji Stefan načapal u Eliase ve stodole v Delgadově hnízdě. Vešel dovnitř zrovna ve chvíli, kdy jej líbala. A pak do něj začal kopat a neustával ani když ho prosila. Křičela Stefanovo jméno a nabádala ho, ať s tím přestane. „Stefane, Stefane prosím. Nech ho."

Když k ní do snu pronikl Eliasův hlas. „Vzbuď se, Lio. No tak... Otevři oči..." Svět kolem ní se rozplynul a ona se znovu přenesla do tmy v Eliasově pokoji. Na rukou i nohou měla pouta. Přesto se dala do úlevného pláče. Elias byl vedle ní. Zdravý a živý. Svíral ji a hladil ji po vlasech. A ona teď nebyla schopná ho od sebe odstrčit. Potřebovala se přesvědčit, že nic z toho nebyla skutečnost. Když se dostatečně vzpamatovala, zamumlala: „Omlouvám se, pane. Nechtěla jsem vás vzbudit."

„Stejně jsem nespal," odvětil. „Zdálo se ti o Delgadově Hnízdu?"

Lia se odmlčela. Potřebovala těch pár měsíců vytěsnit ze své i z jeho hlavy. Kdyby neexistovaly, nikdy by mu neřekla tolik věcí, které mu vždycky toužila říct. Příliš by se bála. Ta doba strhala jejich rozdíly a ona je teď musela znovu postavit.