Nechtěný dar (18+)

152. Ošetřovatelka (E)

Byly to děti. Mladí kluci s holemi, kterým to snad přišlo jako hra. Ale pro Eliase to hra nebyla. Kdyby některého z nich udeřil, dostal by tak bolestivý trest, že by ho buď nepřežil nebo by zvažoval svou vůli žít. A tak si jen poslušně klekl, nechal si kolem krku navléct oprátku, a dokud to šlo, prosil je, ať ho nechají být. Má ženu a děti. Dokonce se i poslušně svlékl do naha. Když s ním skončili, nebyl schopný se hnout, jen doufal, že ho někdo najde. A pak se probudil ve své posteli a zaslechl její hlas. V tu chvíli pocítil nepopsatelnou radost. Vzpomněl si, co mu tenkrát Anton říkal. Jakému utrpení by ji vystavil, kdyby zemřel. A tak se tentokrát rozhodl být tím nejvíc spolupracujícím nemocným, jakým být mohl. I když měl pocit, že má v krku ostny a celé tělo jej pálilo a bolelo. A jeho stav jako by mezi nimi urychlil ještě jednu věc. Najednou se ho už vůbec nebála. Žertovala před ním, byla rozhodná a klidná. Byla mu tou nejlepší oporou, jakou si mohl přát. V noci se k němu přitulila a její tělo jej příjemně hřálo. Mazala mu rány, vyměňovala obklad na poraněném krku a četla mu z azmarinské knížky. To však neuniklo Antonovi, který slyšel její předčítání z kuchyně, zaťukal a ona s sebou trhla a začala knihu uklízet, když se za ním ozval Irynin hlas: „Tu knížku mají ode mě. Chtěla jsem, aby měl Elias něco, co mu připomíná domov."

„No dobře, jenom aby v tom nebyly nějaký propagandistický řeči."

„Myslíš, že by něco takovýho Elias chtěl číst?"

„Ne, to ne. Jenom pro jistotu... Kdyby v té knize něco takového bylo, asi bychom ji neměli mít doma," odmlčel se, a pak přeci jen znovu zaťukal.

„Nic takového v ní není," zvolala Lia, ale on už se tvářil provinile, že o tom začínal.

„Poslyš, děvečko. Jsem k tobě občas přehnaně ochranitelský, ale nemůžeš se mi divit, vždyť jsi pro mě jako dcera."

Lia začala kývat: „Já vím. Jenom bych chtěla, abys mi pro příště věřil." Elias z jejího hlasu zaslechl křivdu. To ráno, když Eliase v domě nenašla, pro ní muselo být příšerné. Chytil ji za ruku a přitiskl si ji ke rtům.

Anton přitakal a pak se zahleděl na Eliase: „To se tak jeden má. Mít takovou ošetřovatelku," poznamenal v pokusu o žert a Elias se na něj uličnicky ušklíbl. Opravdu měl štěstí. Celou noc ji měl v náručí a dotýkal se jí, kde se mu zlíbilo, protože ho ujišťovala v tom, že může, svými sladkými slůvky. Na nějaké výkony byl příliš utahaný, ale už jenom ty dotyky mu byly moc příjemné. Taky do umývárny mu pomáhala. A taky mu pomohla se umýt. A činila tak snad ještě s větší samozřejmostí, než dřív.

Po týdnu už se sem tam pokusil promluvit. Z jeho hlasu však byla znát bolest, kterou musel strpět, aby to dovedl. Podle všeho mohl být rád, že ho nezaškrtili. Přesto doufal, že by se mohl brzy vrátit do práce. Hlasivky byly nyní jeho největším problémem. Byl potlučený, ale drobnou bolest dovedl snést. A věděl, že za pár dnů už se s holí dovede pohybovat sám. Na to, že by ho mohli znovu napadnout, se raději pokoušel nemyslet. Hlavní pro něj bylo se postavit znovu na nohy a dál se starat o obživu své rodiny. Ani na ohlášení svého napadení nemyslel, přestože věděl, že je to správné. Byl si jistý, že se nenajde jediný důkaz proti těm klukům. A pokud ano, mohli by říct, že je on napadl první. Že se mu přišli pomstít za něco, co on udělal jim.

Po týdnu, kdy už byl schopný trochu mluvit, se u nich překvapivě objevil doktor. Seděli právě všichni v kuchyni u oběda. Elias nedostal hlavní chod, ale zato dvojitou porci polévky, do níž si namáčel kousky chleba, aby je dovedl polknout. Jedení pro něj stále bylo dost náročné, ale zlepšovalo se to. Navzdory bylinkovým obkladům a mastem zůstala Eliasovi kolem krku nepěkná fialová čára, která ve všech okolo něj vzbuzovala lítost.