Nechtěný dar (18+)

134. Vždyť je to jen jméno (E)

Probudil jej slabý dotek. Sahala mu na tvář a postupně putovala po krku k ramenům a zádům. Soustředěně se vyhýbala ranám po biči.

„Děje se něco?" zeptal se jí.

V tu chvíli se k němu Lia přisunula blíž. „Ráda se tě dotýkám," řekla. To, že se ho ráda dotýkala jenom, když k tomu nebyla donucená, raději nedořekla. Ale poznal, že tam přesně vedou její myšlenky.

Natáhl k ní ruku a putoval jí po krku dolů. Nedotkl se jejích ňader, směřoval středem dolů k přichu a tam se zastavil a položil dlaň na plandavou kůži. „Byla jsi neuvěřitelně statečná. Ani si neumím představit, jak náročné a bolestivé pro tebe muselo být donosit naše holčičky."

„Byl jsi u toho se mnou," usmála se na něj."

„Ale nebyl jsem ti oporou, kterou by jsi potřebovala."

„Protože jsem ti to nedovolila. Ale po většinu času jsem si byla jistá, že jsi mi stále stejnou oporou."

„Po většinu času?" zopakoval po ní nechápavě. „Mluvíš pořád o tom s Avou?"

„Pamatuješ si, co jsem ti řekla, když jsi mi oznámil, že odjíždíme?" dotázala se ho v odpověď.

Přikývl. „Začala jsi vyšilovat, že tě dám někomu jinému. Myslel jsem, že je to jen šokem."

„Byla jsem přesvědčená, že tu uděláš," vzhlédla k němu. „Abys mě dostal z očí a nepůsobila jsem ti bolest, protože jsem ti neopětovala tvou lásku."

„To bych přeci nikdy neudělal."

„Za těch posledních pár dnů jsem měla v hlavě zmatek. Tys byl pořád pryč a ten sluha..."

Elias pochopil, kam tím míří. Vzal ji do náručí a její hlavu si položil na hruď. „Dotýkej se mě, jak chceš, a kdykoli budeš chtít. Přísahám ti, že pokud tomu budu moci zabránit, nikdy se tě nedotkne žádný jiný muž a mě se nedotkne žádná jiná žena."

Chvíli tak setrvali, pak Lia vstala a on pozoroval, jak se obléká a kojí nejdřív Iri a pak Seliu. Vždycky to tak dělávala, kdyby nezbylo mléko. Selia se dala dokrmit kozím, Iri ne. Hodila mu na postel oblečení a pomohla mu se obléct. Když dorazili do kuchyně, zbytek osazenstva domu už seděl u stolu. Usedli vedle sebe a Iryna podala Eliasovi talíř s pečivem. Ten nejprve nandal sobě, a pak se dotázal azmarinsky Lii: „Kolik chceš kousků?"

„Dva," odpověděla mu tím stejným jazykem, když je přerušilo Antonovo důrazné: „Tak dost!" Lia se vylekaně přisunula k Eliasovi. Takový rozhodný tón u Antona zaslechla jen málokdy. Elias jí ochranářsky objal kolem ramene.

„V tomhle domě se bude mluvit gumensky! Už jednou jsem to Dahlii naznačoval, ale vy dva si prostě nedáte říct."

Elias netušil, o čem to mluví, ale došlo mu, že mu to Lia nesdělila.

„Říkal... Říkal jsi, že by to bylo vhodné. Neříkal jsi, že je to nutnost," vykoktala Lia. Elias cítil, jak se třese.

„Mohl bys prosím změnit tón," vybídl podřízeně Antona. „Lie z toho není dobře."

Anton se provinile pousmál, ale přesto pokračoval v požadavcích: „A taky už děvečce nebudeš říkat Lia. Dahlia je gumenské jméno. Jestli jí chceš říkat nějak jinak, tak jí říkej Dahl."

Elias sklopil zrak: „Jak poroučíš."

Vtom se všichni zahleděli na Liu, která se dala do pláče. „Tak mi prosím neříkej," přitulila se k Eliasovi a on ji políbil na líčko a začal utěšovat. „Vždyť je to jen jméno, mi..." chtěl jí říct azmarinsky miláčku, jak na to byl zvyklý, ale zarazil se. A jeho gumenská výslovnost toho slova byla příšerná. „Dahl."

„Já nechci, abys na mě mluvil gumensky," zakroutila hlavou.

„Měj rozum, děvečko," vyhrkl Anton. „Ve Stakarinu se všude mluví gumensky. Kieran, já i Iryna jsme zvyklí ten příšerný jazyk slyšet jen od azmarinských pohlavárů a vojáků. Jsem ti kluku moc vděčnej za všechno, co jsi pro nás udělal, ale pod touhle střechou se prostě bude mluvit gumensky."

Eliase napadlo, že to vlastně sedí. Vždyť on byl jak pohlavár, tak voják. Ale zároveň to cítil jako zradu. Prudké bodnutí do zad. Vždyť to byl taky jeho jazyk. Miloval azmarinštinu a azmarinské knihy.

Objal vzlykající Dahliu pevněji. „A smím si Li... Dahl vzít před svým Bohem?"

„Do víry ti kecat nebudu, kluku," připustil Anton. „Ale tahle domácnost bude gumenská."

„Ale naše dcera není Gumenka," zamumlala tmavovlasá dívka.

„Ale gumensky umět bude."

„Já tohle nesnesu," zakroutila hlavou Dahlia. Pak se obrátila k mlčící Iryně. „Zrovna ty bys měla vědět, kdo mi říkával Dahl," Elias si domyslel, že možná myslí Kostadina. A nebo Stefana. Ale současně se jí teď nechtěl vyptávat a víc ji rozplakat.

„A neměla bys mě do toho nutit."

Iryna chvíli mlčela, ale pak obměkčeně vztáhla ruku po Antonově dlani. „Aspoň mu dovol tu přezdívku. Vždyť se k němu chováš jako k vyvrhelovi."

„Tak dobře," přitakal Anton nevrle. „My už jsme na to konec konců zvyklí, ale na veřejnosti jí říkej aspoň Dahlia. A tu azmarinštinu ti teda taky dovolíme, ale ne u společného stolu."

„Děkuju, starouši," usmál se Elias. Chtěl se natáhnout po noži na máslo a namazat si pečivo, ale v poslední chvíli, když si všiml Antonova výstražného pohledu, se zarazil. „Lásko, mohla bys mi namazat chléb?" zeptal se Lii. Dahlia si nechápavě otřela slzy, ale učinila, co po ní chtěl. Jídlo mu však v ústech zhořklo. Měl dojem, že chvilková iluze, že je v téhle domácnosti na stejné úrovni jako ostatní, se rozplynula. Měli ho rádi, ale zároveň ho nenáviděli. Pro ty blonďaté vlasy, modré oči, ale především pro azmarinštinu. Připomínal jim jejich vlastní bolestivé vzpomínky.