Nechtěný dar (18+)

32. Teď jsi ozbrojená (E)

 Nechal dvířka do kuchyně otevřené, usedl na zem, ale nechystal se spát. Byl příliš zničený na to, aby to dovedl. I ve vedlejším pokoji se nespalo. Lia si s chlapcem tiše šeptala, snad aby Eliase nevyrušila a on ji nepřišel potrestat. Za oknem vyšel měsíc. Rudý měsíc. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Usedl pod okno a hleděl ven na hvězdy. Pak zaslechl, jak se za ním pomalu otevírají dveře. Našlapovala potichu a přidržovala se okolního nábytku.

„Nemůžeš spát?" zeptala se jej a on měl pocit, že se mu jenom zdá. Vždyť jak by za ním mohla přijít a takhle se o něj zajímat, po tom, co provedl.

„Neměla bys být s Aurim?" zabručel popuzeně, pak zahlédl, jak se jí třesou nohy, rychle vstal a pomohl jí se usadit vedle sebe na deku.

„Auri spí," objasnila mu, a opřela se mu hlavou o rameno. „Děkuji ti za něj. Už jsem přestávala doufat, že bych ho ještě někdy viděla."

„Mrzí mě to. To, co jsem včera řekl. Mrzí mě víc věcí, ale vím, že si za ně nezasloužím odpuštění."

Na ta slova mu Lia položila dlaň na tvář. „Potřebuji ujištění," řekla.

„Jaké?" nechápal.

„Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek.

„Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnější, ale jestli se rozhodneš oplatit mi tu bolest, kterou jsem ti způsobil, nebudu se bránit, přísahám."

Dahlia si nůž chvíli prohlížela. „A kdybych tě chtěla zabít?"

„To bys nedovedla. Nemáš na to dost síly. Když chceš vbodnout nůž do srdce, musíš mít tolik síly, abys probodla kosti," přiložil si čepel k hrudi. Sám tak zabil už nesčetně mužů. Na frontě. Azmariňané považovali boj mečem za nejčestnější způsob boje. Chvíli si hleděli do očí. Ani jeden z nich nic neříkal. V nastalém tichu slyšel, jak jim oběma prudce bijí srdce. Pak jej řízla. Způsobila mu malou ranku na hrudi, odhodila nůž a když v měsíčním svitu zahlédla, jak se košile barví krví, vzala za spodní cíp, čímž mu naznačila, ať si ji sundá. Pak k ráně přitiskla rty a začala ji líbat. „Promiň, já... Nechtěla jsem tak silně."

„Nic se neděje, mil... Dahlio," opravil se „Zasloužil bych si jich mnohem víc. Zasloužil bych si zbít tak, že už se nikdy nezvednu," vypadlo z něj to, co si dosud uchovával v mysli.

Lia k němu vzhlédla a přitiskla mu k ústům své rty. Chutnala slaně. Po krvi. „Nepřeji si tě vidět trpět," odvětila.

„Ani po tom, co všechno jsem ti provedl?"

Lia jej namísto odpovědi začala hladit po vlasech. „Položím ti otázku. A byla bych ráda, kdybych na ni dostala pravdivou odpověď."

„Ptej se na co chceš."

„Kdybys ty nebyl Azmariňan a já Gumenka. Kdybys nebyl pán a já otrok... Kdyby ses nebál, že mě budeš muset zabít... Dělal bys mi všechny ty příšerné věci?"

Elias bezradně zakroutil hlavou, „Ne."

„To mi stačí, Eliasi. Víc si vědět nepřeji," položila mu hlavu znovu na rameno a společně se dívali na hvězdy.

„Pořád to bolí? Tam uvnitř?" dotázal se jí.

Přitakala. „Mám pocit, že se to nikdy neutiší."

„Možná by ti pomohla nahřívací lahev."

„Pomohlo by mi pár dnů klidu," prosebně na něj pohlédla.

„Promyslím si to," slíbil jí.

„Takhle neotěhotním, Eliasi. Prosím. Musím se nejdřív zahojit. Ty to jen..." zarazila se. Pořád z něj měla strach.

„Zhoršuji to? To jsi chtěla říct?" Na chvíli se odmlčel. Netušil, co na to říct. Měla pravdu, jenom on to zase odmítal vidět. Zase si myslel, že jeho rozhodnutí je to nejlepší. Sklopil tvář do dlaní. „Máš je mít. Dostaneš tolik času, kolik si budeš přát."

„Miluji tě," špitla na to nečekaně.

„Ne. Nemiluješ. Kdybys mě milovala, musel bych si myslet o Gumenech to samé, co ostatní. Že v sobě nemají kouska rozumu."

„O Azmariňanech se mezi Gumeny vypráví, že jsou bezcitní a chladní."

„Aspoň vidíš, že pověry nelžou."

„Přivedl jsi Auriho. I když jsi nemusel..."

„A ráno ho odsud zase odtáhnu a ty už ho možná nikdy neuvidíš."

„Ale aspoň se s ním díky tobě můžu rozloučit. To pro mě znamená hodně. Nejsi špatný člověk, Eliasi. Možná to tak teď nevidíš, ale já ano."

„Přestaň," zarazil ji. „Tohle nemůžeš říkat."

„Řekl jsi, že můžu říct, co budu chtít," soucitně se na něj usmála.

„Zvládneš se dostat zpátky do postele?" dotázal se jí.

„Zkusím to. Mohl bys mě jenom zvednout prosím?" Elias vstal a pomalu ji vytáhl na nohy. Pak však zaúpěla a on to nevydržel, vzal ji do náručí a tiše uložil vedle Auriho.

Následujícího rána chlapec plakal. Elias mu ještě v Dahliině náručí uvázal na krk smyčku. „Řekni mu, že když se bude chovat vzorně, ještě tě možná někdy uvidí," poručil jí. „A taky mu řekni, aby před nikým nemluvil o tom, že tě viděl."

„Ano, pane," přitakala Lia a zopakovala chlapci Eliasova slova v gumenštině. Pak dodala přesně ta slova, která naučila Eliase. Řekla chlapci, že jej velmi miluje. Pak zavedl chlapce na chodbu a nechal ho tam chvíli samotného. Znovu zamkl, převlékl Liu zpět do režné potrhané látky a uvázal jí k posteli. „Přijdeš dnes brzy?" zašeptala k němu.

„Chtěla bys, abych přišel brzy?" dotázal se jí.

Tmavovlasá dívka k jeho překvapení přitakala.