Nechtěný dar (18+)

143. Pošetilý kluk (E)

 Následujícího rána vstal brzy. Napadlo jej, že zajde Lie uvařit čaj a ze zbytků ze včerejška vyrobí něco k snídani. Také chtěl zkontrolovat dcery, ale věděl, že Iryna bude pravděpodobně ještě spát, a nechtěl ji budit. Potichu se vyplížil z pokoje do kuchyně, kde narazil na snídajícího Antona.

„Dobré ráno," pozdravil jej.

„Dobrý, kluku," odvětil Anton, ale zdál se být poněkud rozladěný. Elias přemýšlel, jestli je to opicí nebo tím, že v noci byli tak hluční. Potichu zalil horkou vodou dva hrnky s bylinkami. Záda ho po včerejšku pálila a byl si jistý, že i pro Liu bude dnešek den odpočinku. Pak vzal nůž a uřízl pár plátků chleba, které namazal máslem, a přihodil k nim zbytky nakrájeného uzeného. Už se chtěl vrátit do postele, když ze dveří do ložnice vyběhla Lia a bez toho, aby si všimla Antona, se k němu v noční košili zezadu přitiskla. „Chyběl jsi mi v posteli, miláčku," řekla, čímž si vysloužila Antonovo zakašlání. Pak od Eliase vylekaně ustoupila a studem sklopila zrak. „Dobré ráno."

Elias si všiml, že se Anton konečně začal usmívat. Došlo mu, že ho zase podezříval, že se s ní miloval, i když to nechtěla.

„Šel jsem nám udělat snídani, lásko," řekl, aby jí dodal pocit, že je to v pořádku. Možná ji i napadlo, že by se na ni mohl zlobit, protože se jako vdaná žena ukazuje před jiným mužem jen v noční košili. Natáhl se po její ruce a políbil ji na prsty. „Co kdyby ses vrátila do postele a já budu hned u tebe."

„Myslím, že se půjdu ještě podívat na holčičky," napadlo ji a on rovněž strašně zatoužil je vidět, ale zároveň věděl, že tam nemůže. Nerad by překvapil spící Irynu. Odnesl hrnky s talířem do pokoje, pak se vrátil do kuchyně a usedl naproti Antonovi. „Zítra si začnu hledat práci," oznámil mu.

„A zvládneš to už, kluku?" dotázal se ho starý muž.

Elias přitakal. Mrzelo ho, že bude nechávat zase Liu celý den samotnou, ale potřebovali peníze a nemohli být do nekonečna závislí na druhých.

„Nebude to pro tebe lehký," upozornil ho Anton. „Lidi tady jsou sice proti válce, ale spousta z nich je i proti Azmariňanům."

„O to je pro mě důležitější, aby mě tu lidé poznali. Chci, aby moje rodina byla ve městě přijímaná."

„Tak dobře," zakončil Anton. „Zítra se mnou půjdeš do hospody a já ti nějakou práci domluvím."

„Ne, to nemůžu přijmout."

„Bez toho, aby se za tebe zaručil Gumen, si tu žádnou práci neseženeš."

„A ty se za mě zaručíš?"

„Já jim řeknu, že seš dubová palice a rád se vztekáš."

„A to mě pak někdo zaměstná?" zasmál se Elias.

„Jo, když jim taky řeknu, že jsi můj přítel," poplácal ho po rameni.

Když odešel, Elias se vrátil zpět do postele a brzy se k němu připojila i Lia.

„Proč vstáváme tak brzy?" dotázala se jej a on přešel k oknu a roztáhl závěsy. Dovnitř se navalilo rudé svítání.

„Nevstáváme. Nemusíš vstávat, jestli nechceš. Ale já teď spát nedovedu," svěřil se jí.

„Proč, miláčku?" pohladila jej po tváři.

„Tohle bývala doba, kdy jsem chodil do Dolu," svěřil se jí. „Musel jsem tě probudit, i když jsi ještě chtěla spát. A svázat tě jako psa," přitiskl ji k sobě a políbil na čelo. Do oči se mu začínaly hrnout slzy.