Nechtěný dar (18+)

47. Kostadin je zrůda (D)

 Po více jak týdnu od pádu Světelného města se setkala s Antonem. Pomáhal na tržišti u rozdělování potravinových zásob. Šla tam společně s Irynou. Podle ní se potřebovala dostat na čerstvý vzduch. Když jej zahlédla, měla chuť se k němu rozběhnout, ale neměla na to sílu. A tak se jí jen držela a došla společně s ní k Antonovi. On už ji z dálky rozeznal a mával na ni plný nadšení.

„Už jsem se lekl, děvečko, že ses nám v té vřavě do něčeho připletla," usmíval se na ni a tím si vysloužil Irynino opovržení. Ovšem, že se jí nelíbilo, když starý chlap takhle promlouvá s mladým vdaným děvčetem. Byla ze Severopolu. Ač byla Gumenka, stále byla městský člověk a vesnická Ramestalská obhroublost jí neseděla.

„Jsem teď znovu vdaná," upozornila Lia muže, než stačil jí nebo Eliase prozradit. „Za Kostadina Draganova. Zatím zůstáváme tady, v tom velkém domě s hadem nad vchodem na náměstí, kdyby ses někdy chtěl zastavit."

Pak kývla k Iryně, „tohle je má služebná, Iryna Lyubová. Anton Dimitrov, známe se z Ramestalu. Býval tam farmářem."

„Než mě ty svině odvlekly," nechal Anton rozeznít svou obvyklou upřímnost.

Služebná ji na chvíli pustila, aby natáhla k muži ruku, ale Dahlia zavrávorala a musela se jí znovu zachytit, „Iryno, prosím... Mohla bys."

„Ovšem, paní," chytila ji. Anton si všiml, jak zbělela ve tváři.

„Ano, máte pravdu. Jsou to zrůdy. Moje paní si kvůli tomu Azmariňanovi dost vytrpěla. Může být chuděrka ráda, že je naživu."

Anton najednou nenacházel slov. Očividně přehodnocoval své dosavadní poznatky. „Kdybych to tušil, tak..."

Dahlia se rozhlédla kolem. Všude bylo příšerně moc Gumenů. A s nimi i spousta zvědavých uší. „Už o tom nebudeme mluvit," zarazila ho. „Minulost už se změnit nedá. Podstatné je, že jsme s Aurim naživu," začala v rukách otáčet všechno, co si přišly koupit. „Poprosím tě o štůček másla a..." Postupně mu nadiktovala celý seznam.

Když se vrátili domů, Kostadina tam nenašly. Podle všeho trávil své dny prací. A byl velmi vytíženým mužem. Ve městě se řešilo předělování „nových" otroků a taky zahájení cesty na východ. Vyrazí v létě, to bude na tak dlouhý pochod s ženami a dětmi nejpříznivější počasí. Zato Stafana s Vasilem našli venku u studny. Vytáhli Eliase ze stodoly a teď na něj pumpovali ledovou vodu. A on se nebránil. Zdál se být jako bez života. Kdyby si nevšimla, jak se mu vzdouvá hruď a sem tam kašle, lekla by se, že je po smrti. Stáhli z něj košili i kalhoty a Iryna jí chtěla zakrýt oči, ale ona ona se nenechala. Už mnohokrát jej viděla nahého nebylo to pro ni o nic méně přirozené než jej vidět v oblečení. Co pro ni nebylo přirozené bylo jen stát a dívat se, jak trpí. Najednou si uvědomila, jak se po celý ten čas musel cítit on. Ta bezmoc ji ochromovala.

„Pán nařídil vydrhnout a vykydat, ať se nešířej nemoce," oznámil jí Vasil.

„A to to musíte dělat teď tady za bílého dne?" vyhrkla Iryna, čapla Dahlii za ruku a táhla ji dovnitř. Lia už se zpět neohlédla, ale došlo jí, že pokud bude dál takhle mrznout, tak Elias zemře. Možná už dnes v noci. Možná až zítra, ale brzy. Seděla vedle hřejících kamen a přála si aspoň trochu toho tepla darovat jemu. Sama bude mít tepla dost. Až ji k sobě večer její manžel přitáhne.

A to také udělal. Ten večer i následující večer. A společně s sebou přinesl hračky. Některé až moc důvěrně známé hračky. Položil je na noční stolek. Nějaké klipsy, nějaké trochu větší hračky, a především cosi, v čem poznávala důtku. Elias ji nemíval. Neznala ji, ale brzy se s ní seznámila. „Máš to ráda tvrdě," řekl jí, když ji na ní použil Kostadin. A ona vzdychala. Vzrušením i bolestí. Bylo to zvláštní, jak se jí dovedl dostat pod kůži. Iryna o tom všem věděla. Věděl o tom nejspíš i Stefan s Vasilem. Stěny v domě byly až příliš tenké na to, aby se v nich její vzdychání ztratilo. Eliasův dům působil spíš jako malá bývalá hospoda. Dvě od sebe oddělené jednotky. Dole malá komůrka a sál. Nahoře jen tři místnosti, ale zato bytelné stěny. Tenhle dům byl obrovský, ale taky neútulný.

Když jí Kostadin třetího večera obeznámil se svým úmyslem odjet na pár dnů s několika muži z města zkontrolovat situaci vojska pomalu se probíjejícího do středozemí, jeho odchod uvítala téměř jako dar, který byl pro ni připravený se zlatou mašlí. Oba své pacholky vzal s sebou. Má se prý zamknout a v případě potřeby zaběhnout k Olze, zda by jí nepůjčila svého sluhu. A ona k Olze nepoběží. Nikdy už za ní s ničím nepoběží. Naopak, sotva odjel, byla odhodlaná běžet k Eliasovi. Jediný, kdo jí stál v cestě, byla Iryna.

„Ráda bych věděla, zda jsme přítelkyně?" dotázala se jí opatrně nad hrníčkem melty. Auri seděl vedle ní a potichu si kreslil. Byl teď zamlklejší. Mnohem zamlklejší než dřív.

„Jestli jde o to, co s vámi pán provádí..." Ovšem, že to musela vědět. Slyšela ten křik a taky u nich uklízela.

„Kostadin je zrůda," pronesla Dahlia nahlas.

„Ale děvečko. Copak je to za řeči. Vždyť vy teď máte modré nebe nad hlavou a jídla do úst."

„Ano. Auri má co do úst. A za to jsem vděčná, ale já..." oči se jí zalily slzami. „Já..."

„Vy co?" naléhala na ni Iryna.

Chlapec si všiml, že maminka pláče, a přitiskl se jí k sukni. „To je dobré, miláčku. Netrap se tím."

„Vy co, milostpaní?" naléhala na ni.

Dahlia si nebyla jistá, jestli se jí může svěřit. Jestli se jí nesvěří, Elias nejspíš zemře, jestli to udělá, mohlo se špatně dařit i jí a Aurimu. „Odpusťte, neměla jsem o tom začínat," otočila se k ní zády, ale vzápětí se jí z očí začaly valit slzy. Nemohla je zastavit. Nemohla se smířit s tím, že je jen kousek od něj a měla by se smířit s tím, že zemře bez toho, aby byla u něj.

„Jen se svěřte, děvečko. Zůstane to mezi námi," chlácholila ji žena.

„Tak dobře, ale nesmíte mnou prosím opovrhovat," sklopila zrak.

„Ale jakpak by se dalo takovým milý děvčetem opovrhovat."

„A taky mi slibte, že se to nedozví Kostadin. Nechci, aby se kvůli mně vedlo špatně mému chlapečkovi."