Nechtěný dar (18+)

147. Sundej si botu (E)

 Celou noc nezavřel oči. Bylo mu ze sebe zle. Znásilnil ji. Zase to udělal. Nevšiml si zřetelně viditelných náznaků. Toho, jak dlouho jí trvalo se uvolnit. Nevěděl, čím to vyvolal, ale musela to být jeho chyba. Tentokrát v tom nikdo kromě něj prsty neměl. Před svítáním zaslechl z ložnice plakat jednu ze svých dcerek a něčí kroky v pokoji, pak se pláč utišil. Doufal, že to byla Lia. Modlil se za to. S tou myšlenkou na chvíli usnul, ale probudilo ho, když Anton vešel do kuchyně. Bylo ráno, musel vstávat.

Vyšel z Kieranova pokojíku a když si všiml Antonova udiveného výrazu, jako spráskaný pes sklopil zrak. „Dobré ráno," pronesl tiše a postavil vodu na kamna.

„Dobrý, kluku," zabručel podezřívavě Anton. Společně usedli k snídani a Elias ji do sebe, přestože se mu z toho zvedal žaludek, narval. Pak potichu vešel do ložnice a ve tmě si podal oblečení, do kterého se v koupelně převlékl.

„Půjdeme," zavelel a hodil Eliasovi brašnu s od Irynou připravenou svačinou, když se otevřely dveře do Liina pokoje, a v nich stála ona. V noční košili, zabalená do vlněného šátku. Elias v tu ránu stuhl, zatímco Anton jí pozdravil: „Dobré ráno."

„Dobré, Antone," odpověděla, jako by chtěla dát Eliasovi najevo, že na něj se ten pozdrav nevztahuje.

Pak však pomalu, rozklepaně došla na metr od něj. „Ahoj," pronesla Azmarinsky.

„Ahoj," usmál se na ni a z očí mu začaly téct slzy.

Lia se k němu přiblížila, stoupla si na špičky a on pochopil, že se má sklonit. Když tak učinil, slabě ho políbila na čelo. Pak od něj rychle spravila několik vratkých kroků a otočila se až v dostatečné vzdálenosti. „Hodně štěstí, miláčku. Budu se na tebe těšit," pronesla stále azmarinsky.

„Děkuju, lásko," pokusil se usmát, ale jen mu to vhrklo do očí víc slz. Stále ho milovala. Nezlobila se na něj. I když se ho nedovedla dotknout.

Antona její chování obměkčilo a po cestě se pokoušel Eliase podpořit. „Uvidíš, půjde ti to samo, kluku. Hlavně ani slovo azmarinsky a poslouchej mistra."

Elias přkývl. Chtěl na to říct nějakou sarkastickou poznámku, ale po včerejší noci s prosincovým chladem vkládajícím se mu do kůže, se na to nezmohl.

Když došli do domu řezbáře, rozloučili se a Elias vstoupil už sám. Dole byla jedna nekonečná místnost plná stolů, prachu a pilin. Co je v horním patře netušil, ale byl si jistá, že pro něj bude jen tahle hrubá práce. Jako malý si vyřezal dřevěnou šachovnici. Od té doby byl spíš zvyklý rozkazovat, než makat. Vzadu na malých židličkách sedělo šest gumenů, většina v jeho věku. Jeden z nich byl mistr Savchuk. Sotva ho zahlédl, zvedl se a vykročil k němu. „Vybral sis dobrej den, se tady ukázat, Delgado," zavolal k němu. „Venku mrzne, až praští. Tak když něco zkazíš, aspoň si víc zatopíme."

„Pokusím se Vás nezklamat, mistře Savchuku," pronesl k němu. Viděl, jak se na něj zbylá parta nepřátelsky zahleděla. Jako by říkali, že to snad jejich zaměstnavatel nemyslí vážně.

„Tohle je Elias Delgado," představil jim ho. „Bude teď jedním z Vás. A já bych byl rád, kdybyste se k němu chovali mile. Vím, že rádi vtipkujete, ale poprosím Vás, abyste se drželi trochu na uzdě. Tady Elias rozumí gumensky, takže pokud mu něco budete chtít, klidně se na něj nebojte obrátit," pak pokynul k Eliasovi a začal mu ukazovat dílnu a později i horní patro, kde se lakovalo a brousilo. Dohromady zaměstnával deset učňů, s ním jedenáct.

„Zatím budeš mít nejnižší plat. Jsi tu jenom na zkoušku a dost toho určitě hlavně ze začátku zvořeš. Tady si respekt i peníze musíš zaloužit hochu. Říkám ti to předem. A taky ti říkám předem, že jestli se ti to nebude líbit, tak se můžeš spakovat. Já jsem férovej."