Nechtěný dar (18+)

111. V kleci na vodítku (E)

 „Mluví takhle všichni Azmariňani se svými ženami?" zajímal se Kieran, když spolu v lese lovili králíky.

„Jak to myslíš?" nechápal Elias.

„Však víš, ta zamilovaná slovíčka. U nás se to tak nedělá."

„U nás snad ještě méně," pousmál se pro sebe Elias. „S Mary jsem tak nemluvil. Ne tak často. I když jsem ji velmi miloval," rozpomněl se na svou zesnulou ženu. „My Azmariňané jsme vychováváni, abychom emoce neprojevovali. Bereme je tak, jak jsou. Sdělujeme je méně často a tak nějak samozřejmě předpokládáme, že jsme je dali dostatečně na srozuměnou."

„Ale s Liou mluvíš jinak."

„S Liou je všechno jiné. Vím, že mě miluje, ale taky vím, že ji děsím."

„Protože jsi Azmariňan?"

„Protože jsem muž," opravil ho. „A nemůžu se jí divit. Jí muži vždycky jenom zneužívali pro své vlastí potěšení nebo pro vybití vzteku. Ty jsi ještě chlapec. Tebe se nebojí. Ale kdybych já vedle ní učinil třeba jenom prudký pohyb, který by nečekala, zase by ze mě měla strach. Ta milá slova, ač se mi nikdy neříkala snadno, jsou způsob, jakým s ní musím komunikovat, abych ji neděsil, ale to neznamená, že nejsou upřímná."

„Ví to? Že s ní tak mluvíš, protože víš, že se tě bojí?"

Přitakal: „Lia mě zná líp, než se znám já sám."

„Všiml jsem si, jak byla včera bez sebe."

„Jo, to já taky," prohodil sarkasticky.

„Přál jsem si, abych jí mohl nějak pomoct."

„Lie vždycky na podobné stavy pomůže jen, když děláš přesně to, co po tobě potřebuje. Držet se od ní dál, když tě nedovede snést, být při ní, když to vyžaduje. Potřebuje naprostou kontrolu."

„A když jí nedostane?"

„Tak se její mysl uzavře. Je to jako kdyby byla ochrnutá. Párkrát jsme to spolu zažili. Oba nás ten stav děsí."

„To mě mrzí. Vypadá jako moc laskavý člověk."

„Ano. Je moc laskavá a taky moc chytrá."

Vrátili se zpět k táboráku. Liu nechali o samotě se Stasi a jejím otcem, ale oba shodně trvali na tom, že bude Stasi po dobu jejich nepřítomnosti přivázaná, aby se k ní nemohla přiblížit. „Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít svou cestou. My se tě o tvou přítomnost a ujídání z našeho jídla neprosili," reagoval na její nechuť učinit, co po ní požadovali.

„Pokusila ses zabít jednoho z nás. Kdyby bylo po mém, už by nás na povoze bylo o dva méně," podpořil ho k jeho potěše Kieran.

Stasi sice byla divoká a nevyzpytatelná, ale nikoli hloupá. Věděla, že bez nich půjdou do města možná ještě další týden. S nimi maximálně dva tři dny. Přikývla, ale vyžadovala, aby ji přivázal Kieran.

Když se vraceli, stále jí kolem nohy tížil provaz. „Už mě můžeš odvázat," volala k Eliasovi z dálky rozčíleně. Do jejího hlasu se však vkrádal i strach. Aby taky ne, když byla měsíce spoutaná u nějakého Azmarinského prasete. Usmál se na Liu odpočívající u ohniště, odložil králíky a přeřízl lano u dívčina kotníku a na jejich rukou. Slyšel její úlevný výdech.

„Promiň, ale všichni tři bychom se rádi dostali do Stakarina bez úhony."

Stasi se pokusila o vzpurnou tvář, ale do očí jí vpadly slzy.

„Jestli se dostaneš do Stakarina, budeš mít okolo sebe Azmariňany každý den. Proč chceš jít zrovna tam, když..." spustil.

„Protože tam mě už nikdo nechytí a nezavře do klece," prohlásila rozhodně, ustoupila od Eliase a z úctyhodné vzdálenosti ho obešla k ohni.