Nechtěný dar (18+)

135. Mohl bych dnes u večeře použít nůž? (E)

Když Anton odcházel do práce, ptal se Eliase, jestli nechce pomoct k posteli, ale on jen zakroutil hlavou. Došlo mu, že pořád ochranářsky drží Liu kolem ramen.

Starouš jen rozpačitě pokýval hlavou a popadl kabát. Společně s ním odešla i Iryna a Kieran. Elias s Dahlií osaměli.

„Neřekla jsi mi to naschvál?" zeptal se jí.

Přikývla: „Mám strach z toho, že se tu nebudeš cítit dobře."

„S tebou mi bude dobře kdekoli," usmál se na ni a chytil ji za ruku. „Máš dnes zase špatný den, viď?"

„Je to na mě tak poznat?"

„Jenom trochu," zalhal. „Půjdeme si lehnout, co říkáš?"

Společně se vrátili do postele a Elias nechal Liu, aby na něj znovu sahala. Občas jí po tváři tekly slzy a ona je nechala kanout. A on se k ní sklonil a slíbával jí je z tváře. Když se vrátila Iryna z nákupu, našla je stále ještě v peřinách.

„Anton to tak nemyslel. Je to horká hlava," pronesla k nim.

„Má pravdu," odvětil Elias a dál hladil Liu po vlasech. „Bude lepší, když se pokusím zapadnout tak moc, jak to jen půjde. Nechci problémy."

„Já vím, synku," řekla a pak z nákupního vaku k jeho překvapení vytáhla knihu. Byl na ní nápis v azmarinštině: Dějiny Azmarinských vrchů. Vypadalo to na pěkně tlustý cestopis. „Tohle před ním radši zatím schovej."

„To nemůžu přijmout," zakroutil hlavou.

„Ale můžeš, synku. Kieran mi říkal, že rád čteš. Potřebuješ si při vší té bolesti odvést myšlenky."

Elias dojatě přitakal a Iryna vložila knihu do šuplíku. „Také bych byla ráda, kdybys přede mnou mluvil gumensky, ale když ti to uklouzne, nebudu se zlobit."

„Vynasnažím se," přísahal.

Pro knihu se natáhl ještě před obědem. Bylo báječné se zase ponořit do čtení. Lia mu položila tvář na hruď a on jí šeptem četl. Přál si jednou číst v azmarinštině i svým dětem, ale věděl, že to se jen tak nestane. Nikdy si nemohl ve Stakarinu vydělat tolik, aby si mohli dovolit vlastní bydlení a ještě k tomu takovou marnotratnost, jakou byly knihy.

Před obědem obvykle chodívala kojná. Elias byl už zvyklý zanechat toho, co činil, a sklopit zrak. Nechtěl ji provokovat, zvlášť, když to byla ona, kdo jeho holčičce dával to, co Dahlia často nemohla. Když ho viděla poprvé sedět v kuchyni, uplivla si a utrousila něco sprostého gumensky. Podruhé už ho prostě kvapně obešla. Ani dnes tomu nebylo jinak. Když pak večer přišel Anton, Elias měl sklon učinit to stejné. Prostě dělat, že tam není. Ale Anton vypadal provinile. Sedl si naproti Eliasovi, Lia právě ve vedlejším pokoji přebalovala Seliu.

„Jak to jde, kluku?" zeptal se ho.

„Dobrý," pokrčil rameny Elias.

„Možná bychom si mohli zase dneska po večeři zahrát šachy, co říkáš?"

„Jestli si to přeješ," přitakal.

„Ale kluku... přece se nebudeš rozčilovat, když ti sem tam něco doporučím. Já to s tebou myslím dobře."

„Já se nerozčiluji," pokusil se usmát. „Jen bych rád, abys mi nastavil nějaká pravidla, abych neudělal něco, co by se ti nelíbilo."

„Já ti žádná pravidla nastavovat nebudu, kluku. Řekl jsem, že budeš mluvit gumensky a doufal jsem, že to z vlastní vůle dodržíš."

Elias se odmlčel. Nechtěl, aby Anton vynadal Lie, že mu to neřekla. Bál se její reakce. V hlavě jí dnes vířily vzpomínky. Na znásilňování, na bytí, na dobu, kdy nebyla v bezpečí. A jemu šlo jen o to ten den přestát, aby se zítra zase možná probudila šťastná.

K jeho překvapení se však zjevila za ním a položila mu ruku na rameno. „Je to moje chyba. Neřekla jsem mu, o čem jsme spolu mluvili. Nevěděl, že by měl mluvit víc gumensky."

Anton chtěl něco říct, ale Elias cítil potřebu ho nenechat promluvit: „Prosím, dnes jí nekárej. Lia... Chci říct Dahl, ví, že mi to měla říct," sevřel do dlaně její ruku.

„Je ti špatně, děvečko?" zeptal se jí Anton a Elias se posunul, aby si vedle něj mohla sednout.

„Už se začínám uzdravovat," odpověděla.

„Takže tě bolí duše?"

Přikývla a opřela se o Eliasovo rameno.

„Je to kvůli tomu, že jsem byl příkrý?"

Zakroutila hlavou.

„Bylo jí špatně už od rána," dořekl za ni Elias.

„Tak je to něco, co řekl kluk?" pokoušel se vyzvědět.

„Ne, to ne," vyhrkla ihned na Eliasovu obranu. „Elio je ke mně moc ohleduplný. Nikdo za to nemůže." Ale někdo za to přece jen mohl. Mohli za to ti, kteří jí trápili v Lightmondu. A Elias, protože to dovolil.

„Dobře, děvečko," usmál se na ni Anton, aby ji uklidnil. „Ujišťuji tě, že jste tu u nás v bezpečí. Oba," zahleděl se Eliasovi do očí. „Pokud vám řeknu, že byste měli něco udělat, tak to nemyslím zle. Nevyhodíme vás odsud, když to nedodržíte."

Elias netušil, co na to říct. Byl rád, když to od něj slyšel, ale tížila ho ještě jedna věc: „A mohl bych..." zarazil se, protože si uvědomil, jak absurdně ta otázka zněla.

„Pokračuj, kluku," vybídl ho Anton.

„Mohl bych dnes u večeře použít nůž?"

Anton na něj zmateně hleděl, ale pak ten výraz vystřídalo pochopení: „Ty sis ráno myslel, že já nechci, abys ho měl v ruce?"

„Pochopil jsem to špatně?"

„Ne, já..." zakroutil nad tím hlavou Anton. „Děvečka vypadala přešle a tak mě napadlo, že by bylo lepší, kdyby tě neviděla s něčím, co by jí mohlo přivést špatné vzpomínky. Nebylo to nic proti tobě, kluku. Jenom se ještě stále vypořádáváme s tím soudem. Nejsem si jistý, na kolik se tě děvečka ještě bojí."

„Asi bychom si měli pár věcí vyjasnit," odpověděla za něj Lia a přisunula se k Eliasovi, jako by ho chtěla chránit vlastním tělem. Do pokoje právě přišel Kieran a usadil se na lavici. „Co se tu řeší?" tázal se zvesela, pak si všiml obřadních výrazů u stolu a zmlknul.

„Mám chvíle, kdy ho u sebe nedovedu snést. Ale taky mám chvíle, kdy mám pocit, že bez něj nemůžu dýchat," pronesla podivně upřímně. „Vím, že to zní pateticky, ale je to tak. A nemá to nic společného s ním. Jen se mnou," sklopila zrak a prudce se nadechla. „Byla jsem znásilňovaná od čtrnácti, Antone. Byla jsem zraněná už, když mě Elias dostal. Sám to dobře víš." Elias jí opatrně objal okolo ramen. „Sama se každý den divím, že ještě dovedu nějakého muže milovat. A že mu dovolím, aby se ke mně přiblížil. A taky jsme za to každý den vděčná. Protože je to on, díky komu mám ještě vůli žít. On a naše holčičky..." vzhlédla k Antonovi. Všichni ji pozorovali neschopní slova. „On je moje rodina Antone. Můj budoucí manžel. A to se nezmění. Vím, že ho máš rád, ale pokus se mu taky prokazovat respekt."

„Lio, tohle nemusíš, miláčku," vyhrkl azmarinsky, a pak se zarazil. „Omlouvám se," dořekl gumensky.

„Máš pravdu, děvečko. Nebudu se do Vás míchat. A bylo ode mě špatné, že jsem na kluka ráno tak vyjel. Chtěl jsem mu to tu ulehčit, ale namísto toho mu to jen komplikuju."

Elias se na něj přátelsky usmál a pak Iryna s Kieranem začali nosit na stůl. Když se Elias natáhl po příboru, Anton mu jej sám od sebe podal. „Jak říkáte azmarinsky dobrou chuť?" dotázal se.

Elias mu bázlivě odpověděl a Anton to zopakoval. „V práci budeš muset mluvit gumensky, ale tady bychom tě asi přeci jen měli nechat mluvit tak, jak se ti zlíbí. Jsi tu mezi svejma, nejsi tu mezi lidma, co by si mysleli, že seš něco míň, protože seš Azmariňan."

„Děkuju," odpověděl Elias azmarinsky.